A je to tady! Stardens 2

Další večer, kdy zas všichni zhubli, zkrásněli, kdy se u toho zas rvu čokoládou a zase si říkám: vodzejtřka. A tančit holka…Vzpomeň na Štefana. Ten se tě neptal!

Štefan se neptal. Nikdy. Štefan mě popadnul a už se kroužilo. Kroužilo se tak divoce, že v tanci nebylo možno poznati, kdož Štefan a kdo já.

Můj tatínek…tati, včera vypadl Trávníček v tvém stardante…můj tatínek ke konci své pracovní kariéry stanul na místě zástupce ředitelky ústavu pro mentálně postižené. V lesích, klid, a u areálu brána s boudičkou vrátných. Já vám nevím, kde je ta kouzelná scéna…snad v Jára Cimrman ležící spící, jak máte pocit telefonáty vytíženého sekretáře a jistého zodpovědného personálu v řešení problémů provozu a nakonec tam přijde šéf a řekne, tak pro dnešek končíme. A chovanci přemlouvají…ještě jeden telefooón…A tohle přesně je parketa, na níž doslova tancoval Štefan.

Zkrátka v těchto lesích bylo zapotřebí hlídat frekvenci návštěv zodpovědně, v zápisech a časech a s jistým vydáním pomyslného certifikátu Lze vstoupit, u vstupní kontroly obstál. A tak kdokoli vstupoval na pozemek ústavu, musel projít kontrolou. Ta spočívala v tom, že kdo z příchozích si se Štefanem nezatancoval, nemohl pokračovat. Netýkalo se to jen zásobování, kde řidiči Štefanovi z okýnka vysvětlili, že auto tancuje špatně. Pěší jako já měli smůlu. Měla.li jsem toho dne kdy cosi otci donést do práce, vždycky jsem slyšela, nezapomeň, že budeš tancovat.

U brány jsem byla chycena Štefanem v teplákách a s úsměvem šíře hraničního pásma s Německem obejmuta a olíbána radostí ze shledání a okamžitě cloumána v tanci, který se neodvážím nazvat ani polkou, ani valčíkem…to asi mělo bejt …ani obkročákem a v místech návalu náhle vyhřezlé Štefanovy radosti i nějakým tím kwikstepem. Hezké na tom bylo, že jak já neumím a neuměla jsem nic z toho vyjmenovaného tanečního, přetěžké bylo poznat, kdož z nás dvou je chovanec a kdo návštěva, co je na tom o maličko líp.

Vysvobodit mě vždy mohlo houknutí mého otce, že nutně potřebuje knihu návštěv. Byl to osvobozující okamžik po neuvěřitelném sevření Štefanových chlapských paží a několikrát v tanci svatého Víta obkrouženého parkoviště. Štefan mě pustil a mazal pro sešitek se zápisem. V sešitku nebylo zapsáno vůbec nic a Śtefan byl za ten zápis pochválen.

Na cestě zpátky pak stačilo Štefanovi z okna zaburácet…Štefane…už tancovala, můžeš jí pustit…a já slusně jako pravá dáma poděkovala zodpovědnému vrátnému za tanec a opustila prostor.

Ať je, jak je. Po vzoru Zdeňka Godly vím jedno…on to přesně neví, a proto se tak hezky včera zeptal, že tedy asi nešlapal dobře. Ano…já vím. Já špatně šlapala. A vím, źe i když v této oblasti u našich hranic u cest stávají děvcata, která šlapou velmi dobře…přátelé, ani kdyby…ani kdyby já…ani kdyby, nešlapala bych se Štefanem dobře ani tehdy. Zkrátka musím se dívat dál. A uvidíme, co a jak a kdy to všechno vodzejtřka dám.

Hezkou neděli všem.:)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články