A je to tady! Stardens!
Nevím, jestli to máte taky tak, ale pro mě je to taková ta zima, co se přivalí a ptá se. Blbě se ptá. Sakra blbě. A blbě se jí odpovídá. Třeba na: Cos dělala? Proč máš místo pěti kil dole pět nahoře? Vidíš, jak to vypadá, když se maká? A už sis roztancovala, když ne vůbec nic, aspoň záda?
Vidíš ta zpevněná těla? Vidíš ty štíhlé kotníky? Vidíš jak je Chlopčík furt jako z kozy duch? A vidíš tu pohodu v tvářích? A tu jiskru? Zatímco ty blbneš a vrháš se do podzimních splínů? Vidíš, jak se lidé radují a tančí? Jak zhubli do laněk? A je jim krásně?
Každý rok si říkám, jo! Zhubnu do laněk. Začnu s tancem. Začnu. Já, která chodila za taneční a kterou kdysi vyrazili z baletu. Ne vyrazili, ale vyrazila. Paní učitelka baletu. Bylo jí už tehdy lehce pod osmdesát, měla postavu od pasu do čistokrevného pravidelného písmene o, získaného jako výsledek vykloktaných kloubů ze všech pěti baletních pozic, jimiž se živila v divadle přímo v Paříži. Zdůrazňovala totiž, že přímo z ní se sem na ves do pohraničí vrátila. Dodnes nechápu, že socialismus byl reklamou pro návraty z Paříží, ale vypadalo to, že to rodina byla asi tím táhlem. Zřejmě jo. Protože na kluka Rudu, jediného kluka v baletním kroužku, zbožně a protekčně koukala a mám právě že za to, že to byl nějaký její synovec nebo syn synovce či tak něco. Protože Ruda byl dřevo. A to ona nesnášela. Neptejte se, proč tohle tak dobře zrovna já vím. Jediné, co Rudovi šlo – byla neskutečná ohebnost. A pak už jen stál a semtam na zaječení francouzské pozice ladně vyhodil špičku nohy do strany a my děvčata kolem dělala hodinu jako nádenice víly alias labutě. Rudova ohebnost se rovnala zásadnímu cviku. Dát si v leže na břiše špičky nožiček na čelo zadem a tvářit se u toho, že vás tohle strašně jednoduché lámání kostí baví. A že byste si klidně palcem u nohy utřeli i koutky úst a podrbali se s rozkoší pod bradou. Horem a zadem a snadno. A právě tohle nešlo mně. Když se k tomu přidalo, že jsem už tehdy v druhé třídě měřila metr šedesát, zatímco drobotina včetně Rudy měla kolem metru deset, je jasné, že jsem byla typem labutě Jára Cimrman v dívčí škole Minerva. Vzpomínám si, jak mé mamince paní učitelka Saváková sdělila na chodbě po pěti lekcích, že dík své nepružnosti a naprosto nemožnému vzrůstu, který by dávno omezoval vstup na prkna světových divadel – a co teprve až vyrostu!!! – nemohu zde přítomna baletnímu umění zůstat. Není v tom potřebná estetika, říkala…Měla u toho vážného hovoru tradiční upnutý baletní dres, z něhož vystupovaly její neuvěřitelně na šíři futer rozložité kyčle, které řídily opis písmene v černých punčocháčích, špunty ála cvičky a vosí brýle Věry Chytilové pod havraním atomovým hřibem na hlavě. Ten den skončilo moje osobní a intimnější přiblížení se tanci.
Taneční věku středoškolských slečen jsem prošmejdila mimo sál, protože nás dali do kurzu s chlapci z prvních ročníků, kteří ze základních škol tehdy v těch časech odcházeli z osmičky. Prakticky to znamenalo, že zatímco my dívky byly v největším rozpuku, kdy se poohlížíte po prvním sexu a máte zbraně v plné polní, do sálu nakráčeli chlapci, kteří čerstvě opustili dřevěné náhrady samopalů a boje na dvorku a co jim začínal hopsat ohryzek nad motýlkem v sinusoidách hlasu. Začínali teprve tak každý druhý z nich trochu růst po těle ve svalstvu, první jejich kníry vypadaly jako ojínění – alias mráz na hovně- jak říkávala moje teta – a dosahovali svou výškou vzrostlejším dívkám k ňadrům, a mně pod ně. Bylo jich tak o třetinu méně než nás a po dvou lekcích o celou polovinu. A pro žirafy se nechodí. Ale vinárna vedle byla fajn.
A tak už pojedenácté zase začal festival tance A já budu zas možná žasnout, jak se tohle dá i u neumětelů naučit. Můj tatínek, který tu už není a prvně ho neuvidí, měl tendenci vyslovovat jeho název stardante a já mu to vždycky se spolknutým úsměvem vysvětlovala, že je to jinak. Vždycky fandil a měl tenhle pořad strašně rád. Přestože na plesy extra rád nechodil. A jaký byl tanečník, vlastně moc nevím.
Stardance je tu znova. Vím, že se dívat spíš moc nebudu. Nebo ne pravidelně. Nemám totiž ráda palčivé otázky…Kdyžtak mi ale pak někdo řekněte, jak dopadl Zdeněk Godla. Miluju klid😊)) A on má jako jediný nepalčivý přenádherné břicho… laňka jeden…
hezkou neděli všem:)
rakia
Ježíšmarjá, ten Ruda jsem já, samozřejmě ne přímo on, ale byl jsem jedním z těch osamocených chlapečků v baletní přípravce – rytmice. Mamka, milovnice kultury všeho druhu, velmi toužila, abych tyto vlohy měl a proto mne bedlivě pozorovala snad už v kočárku. Nejspíše jsem někdy hnul rukou z peřinky na hudbu a bylo rozhodnuto, že budu baleťák. Proto jsem byl již v pěti letech předveden na baletní rytmiku, kde jsem byl bouřlivě přivítán jak dvěma učitelkami tak houfem holčiček. Ač jsem byl velmi populární bylo to velmi děsivé, avšak k mému štěstí jsem se jako pětiletý rovnou zamiloval do jedné… Číst vice »
Děkuju:)) za krásné osobní autobigrafické vyznání:)) a zdravím:) jojo… baletní rytmika se tohle jmenovalo. I moje maminka měla pocit, že když umím na povely pózovat tatínkovi, vášnivému fotografovi – tohle mi bude vlastní… Tatínek, který se mimo jiné proslavil tím, že na parkovšti pod zámkem v Mnichově Hradišti hodinu troubil autobus, který čekal na mého otce a mě – Raduško, k tomuhle sloupu ještě, a u toho lva a ještě natoč hlavu, tak když se vidělo, jak jsem přece ladná v pohybech, tak to je sakra cesta k baletu… Nebyla. A upřímně, čučet v noci na hvězdy podle prvních dětských… Číst vice »
Jo mazurka, já vysoký byl, měl jsem jako pubertální chlapec úplně jiný problém. Slečna Darina s šatičkami bez ramínek asi cítila, ano doslova jsem s ní trpěl priapismem a nedokázal následně při promenádě nejen konverzovat, ale hlavně vyndat ruku z kapsy, aby to hergot nebylo tak vidět 😀 Bylo to hrozný období, naprosto přesně takové, jak sepsal Payne ve své nejslavnější knize Mládí v hajzlu. ( rozrušení z rytmicky bublajícího radiátoru či ze slova koŇadra v časopisu). A hvězdy jsem měl rád taky, 14 let jsem jezdil na astronomické tábory, které jsem velmi miloval, protože se třeba do tří ráno… Číst vice »
:))) myslím že je jistým společenským tabu komentovat, co se děje pánům v kalhotách při tancích zdaleka ne uplně zřídka a co dáma – kupříkladu sousedka :)) často pocítí:)) Leč vpodstatě vždy jako společnost stále zůstáváme u jiskérek v očích, kdy říkáme, jak je tanec společenský výrazem nejkrásnějšího namlouvání a výrazu estetického spojení muže a ženy v držení těl v rytmu hudby…víc se neříká:)) :))A u Darin tohle začíná:)) Samozřejmě, že i u nás byli na hvězdy experti typu Milhaus, takže vaši výhodu chápu dost:)), ale musím říct, že jeden z nich je dneska neskutečný bombastický fešák a pracuje kdesi… Číst vice »
Však ano, my se scházíme doteď a vím, jakou kluci i dívky mají kariéru, většinou Matfyz či ČVUT a pak povolání, kam k nim od svých krav ani nedohlédnu. Dokonce mnou prvně sevřené ňadro patří osobě, která vystudovala meteorologii a nyní uvádí počasí na ČT. Jenže to v patnácti není důležitý, důležitý prostě je rozdrtit vedlejší tábor Okuly Nýrsko ve sportovním utkání 😀
vidíte:) To teď budu okukovat Míkovou i Zárybnickou, nebo ještě jednu, Karase vynechám:))…která má dodnes otisk nedočkavé hrsti pana Matějovského… záhada a neptám se víc:)) já mám jeden taky hezký zářez jednoho dokonce. Kéž by on chodil do tanečních se svými dvěma metry, neb má je dnes a míval je kdysi a jistě je měl už dobách patnácti a tanečních. Když ho však vyhazovali z jednoho velvyslanectví, měl vedle sebe prostořekou a drzou ne mě, ale jinou;)) A víc neříkám:)) hezkou neděli:)
Švýcarsko tedy neví o co přišlo 😀
:)))) ano:)) slušela bych mu víc:)))) myslel jste to tak?:))) – já vim, že ne:))ovšem kdyby přeci – drzá bych byla a jsem asi i stejně:))) Už mlčim:))
Samozřejmě, že přesně tak jsem to myslel , určitě byste byla drzá sofistikovanějším způsobem 😀
😉 a víte, že jsem mu ale přesně tohle „na dálku“ v tom průšvihu říkala?:))
věci jsou dávno a jinak:)
Tady je můj mail, Radomíro, píšeme sice hezky v náznacích, ale přesto veřejně, ale tak čitelně 😀 Radomír 😀 matejovskyrad@post.cz
ano…no mám za to , že ujíždím a buhví, zda nepožádám admina o smazání:)) a děkuji, ozvu se ráda:)
Jsem doposud netančící nekuřák neabstinent. Hodlám v tom zůstat již do konce. Ale pravdou je, že koukat na krásný tanec mě prostě baví, vtip a šarm Marka Ebena dělá z estrády cosi, na vydržím hledět až do konce. A jak píše níže Brigita – mráz na hovně mě dostal taky…
Jo…já mám docela ráda, jak on ty věci brilantně zvládá a umí pobavit. Skoro bych řekla, že má Marek Eben v sobě naprosto stejný dar cimrmanů, kdy se jednou větou a slovem -zdánlivě odjinud, vyjádří k věci aktuální a člověk je mrtvý smíchy. Na co se letos upřímně téším…pokud se dívat budu, samozrejmě na tanec a na to, jak si vsichni v horkých chvílích poradí s bezbřehou autentičností Zdeňka Godly. Myslím, že jim bude horko. Jeho dětsky bezzáludný tah na branku uplně miluju;)) díky za čtení, Tome a fajn neděli kolem rodinného štěstí. :
Jj, ja som robila minulý týždeň rozhovor do Mladé Fronty Dnes a na poslednú otázku redaktorky, že aký sen túžim, aby sa mi splnil, som odpovedala, že aby si ma Marek Eben pozval „Na plovárnu“, keďže ho považujem za veľkého profesionála…a na záver som postrehla vetu, že budúci týždeň sa bude tancovať na Suchého pesničky – aspoň tak som to pochopila……
ano, zdravím Vás, je moc hezké, že se do Stardance promítají i tyhle věci a záslužná témata, pocty lidem, kteří jsou fenoménem národní kultury 20. století… a tu Plovárnu bych Vám, paní Soňo, moc přála:)
Radkoooo…. Díky. Moc jsem se bavila. Zhubnout do laně a mráz na hovně mě dostaly 🤣s baletem mám také zkušenosti… Já, mé slovanské boky, oblé tvary, alias vychrtlost mých miniaturních spoluzacek… Velká výzva… Vaše pojetí moc pobavilo.. Viděla jsem vše v jasných konturách a moje nálada se projasnila. Mějte se fajn..
Tak to jsem moc ráda. Potěšilo mě, Brigito, velice a děkuju moc za milé napsání …a hezkou neděli přeju.
Krásný týden i Vám