Náčrtek ženy

Řidič trolejbusu už už zavíral dveře, tlačítko se začínalo prohýbat pod jeho prstem a pak se v pohybu zastavilo. Po chodníku v letu mladá maminka a v tom překotném útěku s ní tři maličké děti. Honem, honem a děkujemeeeéé. Škubnutí a rozjezd s kvílením gumy uprostřed trolejbusu na točně, nabírání rychlosti. Zdrželi jsme se totiž, čekalo se…

Na zadní sedadlo trolejbusu se zhroutilo šest lidí. Ne, pět…maminka stála. Malý Vašík, ježka na hlavě, baťůžek s flaškou na zádíčkách, se prodral a napasoval do kouta k oknu. Sestřička Terezka doprostřed a Majda, mlčenlivá s rýhou na čele a v náručí s panenkou v kabátku, na kraj trojsedačky. Vašík, kterému stejně poskakovala na sedátku prdízna jako na včelách, si kleknul a v otočení začal zběsile mávat autům. A taky na ně dělat dlouhý nos, že on heč jede rychleji. Majda, trudomyslná, se vydýchávala tiše a soustředěně do sebe a s ní i její stejně srovnaná panenka. Kdo tu ale na sebe vázal tu největší pozornost, byla Terezka.

Sotva dosedla, upocená tím během si otřela čelíčko, v hlasitém a dramatickém předvádění svých plic k sobě notně silně přivinula svoji panenku. Šestého člověka výpravy. Přitiskla ji k sobě, jako to dělávají matky v ohrožení svých dětí v chvíli neklidu a zmatku a v situacích válečných vřav – a taky v šťastné chvíli, kdy se nebezpečí zažehná.

Lucinko, dobrý, dobrý… opusinkovala panenku na čelíčko, rychle dodala uklidňující pohlazení a přitiskla znova a pevněji Lucinku na srdíčko pod mikčou s myšákem a kočkou. Pak ji ještě s očima střihajícíma za ubíhajícími domy za sklem – jen tak mimoděk, aniž by se na ni podívala, políbila na vlasy. Zrychleně, znova ji k sobě přitiskla, jakoby říkala – zlatíčko, zlatíčko moje, zvládly jsme to. Zvládly. Neboj…to bude, Lucinko moje, dobrý. Pozorovala kamiony, co trolejbus míjely, a u toho jako v tranzu hladila svými palečky Lucinčina ramínka a pak ji rychle s jemným šššt rychle ustaraně pohoupala. Vydechla mohutně, jako že je utrpení konec, šťastný konec, a přece jen jí to nedalo, co to ten Vašík křičí. A tak si taky klekla a taky se jako Vašík otočila, a Lucinka tak najednou trochu matkou opuštěna trochu visela v tu chvíli hlavičkou ze sedačky dolů. Visela s přisednutou rukou, visela přiskřípnutá kolenem maminky Terezky, co to zatoužila vzít stylem bratříčka. Mávat na auta, a dokonce posílat pusinky. Řidičům. Bože, svoboda mladých matek tak záhy přerušena mateřstvím, tahle svoboda se někdy ozve, a kdeže jsou děti!… A tak začala s vřískotem plného štěstí v šťastném duetu zběsile mávat a fandit autu krásnějšímu a nejlépe když bílému, velkému, jako na nich přijíždějí nynější noví princové. Asi… Maminka náhle tohle odplutí za dobrodružstvím přerušila a zavelela. Vašík s Terezkou se rychle s křikem otočili a rychle z vozu pryč, vystupovalo se.. Rychle za maminkou, bože, Lucinko…pojď, holčičko panenčí moje, drž se mě. A výskok z trolejbusu za maminkou, vedle níž šla poslušná neroztrojčená Majda. Se svojí panenkou, která věc běhu a přesunů i nyní vzala s ledovým klidem, a její maminka Majda neměla tedy žádné starosti své dítě uklidňovat.

Děti i děti dětí v doprovodu maminky, zodpovědné za celý dětský zájezd, dohopsaly do nádražní haly a v pěti se nahrnuly k okénku prodeje jízdních dokladů. Panenky se ostetntativně stavěly dětskýma ručičkama na pultík před sklem, za sklo pokladny, do obličeje paní u počítače v nádražáckém stejnokroji, aby se utvrdily, že i pro ně, gumové, bude vystavena jízdenka. Jen Vašík u toho chyběl. Okouzlený nádražní halou studoval s hlavinou do záklonu všechen ten klenební systém. Malby, štukaterský rej ozdůbek konce dávného století, prosklenou část tam zcela nahoře s nahromaděnými úhozy holubích vzduchoplavců – a nebýt laskavé staré paní, která ho nasměrovala k mamince, jíž zatím dětské ženy mávaly před očima svými umělohmotnými dětmi, že je jich Dost a že Se Na Vaška Furt Čeká a ať už Dou!, Vašík by omámen zcela jistě sám v hale zůstal.

Následný obraz je jasný. Vašík pochopil situaci. Pokárán všemi ženami se celou dobu kolektivního přesunu po perónu směr vláček vedl za pelotonem zodpovědných žen v držení za ruku. Pochopil, že nejlépe je se držet ruky malé umělohmotné Lucinky. Koukal přitom sice zas zcela u vytržení na všechny ty překrásné dráty nad kolejemi, na všechny stožáry, co mu hlavu táhnou do výšin až do nebe, duchem mimo ten uspěchaný pozemský svět. Ale vedla ho Lucinka. Panenka, která po vzoru matky nerada dobíhá a která má oči upřené ne až tolik vzhůru, ale směrem vpřed v dálky horizontu. Ve starostech. Aby se věci života, i když tak trochu umělohmotného, včas stihly.

Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Pavel Khail
Pavel Khail
16 dní před

Úžasná čeština, už dlouho jsem nic tak hezky napsané neviděl. comment image 🙂

Pavel Khail
Pavel Khail
16 dní před

No, nenapsal jsem to úplně šikovně. Hlavně jsem chtěl ocenit bohatost vašeho slovníků a výrazů, to se dnes opravdu málo vidí.
A teď ještě výsledek voleb, prostě dnes je parádní den. Mějte se hezky.

Tomáš Vodvářka
Admin
16 dní před

Souhlasím s Vladimírem. Všechnu silu imaginaci….

Vladimír T. Gottwald
16 dní před

Má to sílu imaginace: já to viděl. comment image

Vladimír T. Gottwald
16 dní před

Však já taky rád chválím (a když nemohu, radši mlčím).

Vladimír T. Gottwald
16 dní před

zatím se mně daří, aby fajn byl. ;o)

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial