Nefalšované sdílení

Což zajít na hřbitov? Všude břečťany, zeleň s nastupujícími barvami podzimu, co už to má úředně potvrzené, zlatavé listí, sluníčko. Milované město mého dětství… A cestou črta nefalšovaného sdílení

V ruce chryzantémy a bílá svíčka, bundu – úplně zbytečnou, jsem si v zastavení ovazovala kolem pasu. Pokud není všední den, bývává v téhle ulici pod nádražím ukázkové pěšozónní nedělní ticho. A tak je snadné, že ho rozčísne každé štěbetání.

,, já taky. Zapomněl jsem, která brzda je ta přední, přelít sem a spadl jsem strašně na hlavu a …a …“

,, jo, to mně se stalo taky a navíc….to sem byl u babi…“

,, to já jednou sem se řízla a máma málem omdlela a …“

,, zvracel jsem celou noc, strašně jsem zvracel…“

,, já taky, to sem byla na táboře…já zvracela tři dny…“

,, Adélko, dobrý?…“

Kolem mě právě přecházel hlouček dětí. Tak deseti dvanáctiletých. Tyhle řeči, co vedly, jsou ale tím druhotným, co si člověk všimne, co ho zaujme z toho všeho nejvíc.

Kluk v čepici, i zezadu čitelný v útrpnosti svěšené hlavy a ramen, celou pravou mužskou bytostí ve starostech vede rukou položenou na zádech ženy dlouhovlasou smutnou kamarádku ženu. Všechny děti mají trička a tepláčky, legínky s myšáky a Adélka, mladá žena s rukou mužnou ochranitelovou na lopatce má jednu nohavici vyhrnutou. Obvázené koleno. Stal se tu tedy právě úraz, který kdosi ošetřil. Děti si tedy připomínají nemoci, úrazy, veškerenstvo svých utrpení polámaných kostí, vyražených zubů z tříkolkek, smíchané čokolády s gulášem a cukrovou vatou slavností táborů – v následcích, nevyslovitelné bolesti říznutí nože do palečků a osobní smrtonosná došlápnutí na včely. Všechno tohle má po pokaženém dětském závodě v parku – s následkem tryskání krve z kolene, co padlo na zem, jeden cíl. Ulevit Adélce v osamocenosti její bolesti. My taky. Já taky. Já dvakrát. A loni zase. To bylo tenkrát. Znám. Strašná bolest…(jsem ten poslední, kdo by ti to, Adélko, nevěřil…). Kluk si vede kamarádku jako rek, který ví, co se na chlapa sluší. Prožívání v jeho dětské tváři nebere konce, vážnost dětské pouliční manifestace bolesti a smutku hýbe svědomím dospělých kolemjdoucích, orašplovaných životem a stylem – neřeš.

Na hřbitově je tu vždycky krásně. Konečně mám po nějakých deseti letech věci víc zpracované, člověk dojde klidu. Tenhle hřbitov vpodstatě kvete. Péčí. Údržbou. Při cestě ke svým se vždycky zastavuji v „cikánské zóně“. Romové na hroby hleděli vždycky a nákladnost a neošizení mrtvého je patrná na hrobě každém. Zastavím se zkontrolovat Věru Bílou, jestli se nějak nemele, nebo nevrtí a jestli tam má dost kytek. A pak pokračuju k svým zas dál. Dědečkové, co košťátky ometají zlaté Věrky a Aloisie, mě tu zdálky halasně a bujaře zdraví, tenhle stav hezké – hřbitovem dokázané svobody je něco, co má hlavně pro mě význam – tady jsou věci čisté a dáno černohumorným stavem: bez komplikací. A tak jim bujaře i já odpovídám a notujeme si, jak je krásně. Vždycky tu pobudu a cestu zpátky si užívám z kopce, pod buky a duby v zlatavé slavobráně…a vždycky v myšlenkách. Dneska o dětech, takže rázuju a nadechuju se celé té krásy kolem a mám takový ten přiblblý úsměv sama pro sebe… protože ta mise za Adélku byla kouzlo samo.

A než dojdu k parku pod nádražím, zase už bych v duchu škrtila všechny, co mají plno řečí, jak jsou dneska děti jiné, jak něco bylo kdysi nemyslitelné a jak doba je zlá. Co z těch dětí roste a jak se společnost změnila. A v duchu zas v zlosti komusi takovému odpovídám, že co člověk na zemi je a bude, dětské vnímání a emoce jsou a budou furt stejné. Bolesti a radosti v náhlém nezadržitelném smíchu a nezadržitelném strachu a pláči, s těmi žádný počítač a víc plyšáků s funkcí pohybů ani nehne. A dětské držení palců spravedlivému je věcí navěky stoprocentní. To až jako bytosti dospělejší vnímají nás dospělé. Možná to začíná už teď, čeho jsem byla právě svědkem…tohle vážně nevím. Je to taková laskavá směsice dětského opravdového strachu z neznámého, co život teprv orašpluje, a postupů v hovorech dospělých, co se právě setkali a mají na programu svých konverzací své zdraví. No a hlavně nemoci.

Když se k parku a nádraží už zas přibližuji, už zdálky se ozývá

– a ten jód mi udělal strašný žlutý kolo. A odpověď? To si ještě neměl to do krve nastříkaný pálivý, já myslel, že se uplně zbláznim…

Holčičky pod jilmem přikyvují, kluk v čepici má nad nosíkem rýhu z těžkého dne, kde jako chlap obstál, a Adélka?… smutně kouká doma z okna. Má ale jednu jistotu. Nefalšované a velmi opravdické sdílení svého trápení tlupou svých kamarádů. Nefalšované…Pravé.

 

Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
21 dní před

Moc pěkný povídání a odposlechy, Radko. Hezký podzim vinšuju.

Tomáš Vodvářka
Admin
20 dní před

Jsem napjatý.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial