O věcech v našem životaběhu a o Belmondovi
Bude to dnes týden, co jsem si s celým světem přečetla, že odešel Belmondo. Nesledovala jsem nic než pár zpráv z mobilu. Nesledovala jsem pohřeb, ani žádné komentáře a pořady, nesledovala jsem ani přenášený smutek Francouzů. Pochopitelný…Jen v nabízených článcích, co na vás vyskočí, jsem zaznamenala pár věcí. Že se s ním do Invalidovny přišel rozloučit kdysi rozhádaný Alain Delon; vedle měl svého syna, co je mu teď velmi podobný a vyhlíží stejně, jako bývával on. V herecké mužné zralosti. A taky mě tady ještě o dost palčivěji a vtíravě ovanulo smutné vědomí, jak čas nesmlouvavě letí. To když jsem vedle viděla Pierra Richarda. Člověk si zas jako už tolikrát uvědomí, jak něco se už nikdy nevrátí. Že těžko vysvětlovat těm mladším, jaká s tímhle blondýnem s černou botou bývala sranda. Jak jsme milovávali jeho něžnou zmatenost, jak ženy táhla jeho bezbrannost a muži tu ženskou náhlou nepotřebu živočišnosti ani nepotřebovali chápat. Bavili se královsky a nežárlili. Zkrátka nikdy jste neslyšeli – holt nejsem žádnej Pierre Richard. Zato nejsem holt žádnej Belmondo, se slýchat hodně často dalo. Na Belmonda nekrasavce se evidentně žárlilo. A Belmondo k tomu ty pravé předpoklady měl. Nešlo ani tak o to, jestli jo a nebo ne a jak to bylo s tím jeho kaskadérstvím bez záskoků, šikovný byl a měl na to. Jako bývalý boxer měl tělo i fyzičku. Hlavně šlo o to, jak byl jako jakákoliv postava kouzelně nespoutaný a jak přitažlivě byl drzý. Jak si ho člověk od televize odnášel. Jak diváka, co často přeje spíš zbojníkům než policajtům, dostával svým pohybem na hraně zákona a jak byl vlastně spravedlivý. Jak šel věcem přímo na komoru. Jak fungoval na parťáky, na zloděje, na protihráče a hlavně na ženské. Vím, tohle je přece záležitost hry s divákem a ne realita. Je to práce samotného příběhu a režisérů a scénáře, leč to je to, co herce taky zaškatulkuje. Rošťák, komediant, floutek a … která před ním nevyleze na strom…zůstává. Ráda. Ač tuší, že na velkou lásku tu nikdy nezbyde čas.
Belmondo zdaleka nebyl jen herec coby komediant a herec coby floutek a herec hlavně rošťák. Měl rád divadlo, vlastnil divadlo, komornějších snímků a vážných divadelních rolí má na kontě dost. Když vás to najednou nutí si jeho životopis projít a ty všechny filmy si toužíte osvěžit a z paměti vytáhnout, řeknete si, jak se nám do hlav někdo slavný zapíše obvykle hlavně tím nejskloňovanějším zařazením. A jak je vždycky dobré, když ti nejlepší, co je často do škatulí rozřazuje protivná neoblomná kritika, to dokážou té kritice nějak natřít. Že jsou zkrátka skutečně univerzálnější a že jsou dobří i v jiné škatuli. Tak třeba – že Oldřich Kaiser má překrásnou roli v Setkání v červenci, že je skvělým – byť rodinou odvrženým, strejdou Vlkem v Po strništi bos. Hodně se těším na Atlas ptáků s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. A ať nezapomenu – jedna z nejkrásnějších rolí Bolka Polívky je postava faráře v Zapomenutém světle. Komedianti…jako snadno zařazený komediant Jean-Paul Belmondo.
Nebudu ale lhát. Když jsem si před týdnem zarozjímala, kde se tenhle slavný mizera s cigárem a jedním okem přivřeným do mě zakousnul nejvíc, jsou to dva filmy a jsou to právě ty vesměs veselé. Tím prvním je film natočený počátkem šedesátých let, dobrodružný historický, o králi pařížského podsvětí. Cartouche. Tehdy, kdy jsem ho prvně viděla, mi bylo málo, ale dost na to, abych získala pocit, že právě takhle bych to chtěla. Být Venuší, kterou ten drzoun nemusí ani moc dobývat, protože je to na první dobrou chlap. Navíc veselý a má lidi, co ho jako šéfa berou. A když mě podvede, že mě taky pomstí. Stylově. Zasype mne bohatstvím, které jsem nikdy neměla a mít nikdy nebudu. Protože mu dojde, že z mojí strany to je opravdová velká láska. Mám tenhle film ráda i teď, kdy dávno vím, že bych zastřelenou Venuší se šperky a zlatem zasypanými ňadry v kočáře spuštěném na dno jezera být nechtěla. Belmondo je tam ale tvrdým velitelem, co se s ničím nemaže a v rámci žánru najde nakonec ty pravé hodnoty. A ta načančaná paní ho nakonec nezajímá. Pravda – trochu u toho dozrávání v dobrého poctivého muže loupí, ale to už opravdu není moje věc.
Tím druhým „Belmondem“ zakousnutým do mého já, je opravdová srdcovka z roku 1973 – Muž z Acapulca. Režisérem je i tady Philippe de Broca. Považuji tenhle film za jednu z nejpoctivějších sond do veškerých zákoutí života pravého spisovatele. Ačkoliv nějaké bolesti trefně popsal už Hemingway někde v svých Zelených pahorcích afrických a jakkoliv nás o úskalích spisovatelského řemesla zpravuje Charles Bukowski v jedné ze svých básní, tady máme bez patosu a v humor obráceno předestřené naprosto všechno. Systém nakladatelských manýr a úkolování, úlitba čtenářskému vkusu, vnitřní nastavení s hrdinou osud sdílet, milovat ho a chvílemi ho spravedlivě nenávidět. Řešit si psaním i své frustrace – kdy si spisovatel na pláži tarantinovsky zastřílí do líného instalatéra a kdy si postava překrásné ženy kvůli spisovatelově finanční nedostatečnosti – než se román vydá a vydělá – musí nastoupit do vtulníku bez er kvůli polofunkčnímu psacímu stroji. Najdeme tu taky ono kouzelné prožívání čtenářské obce, která je schopná učinit revoluci a zbořit knihkupectví, když se milovanému hrdinovi nedaří a nedejbůh by měl zemřít. Je to parodie na složitě šroubované moderní detektivky s extrémně podivnými zápletkami a je to o únavě a chvílích, kdy se spisovatelovu tvoření jako na povel nedaří. Belmondo je tu skvělý. Smutný, zamilovaný, vzteklý, zraněný a utrucovaný, náruživý, pracovitý, vášnivý a neúnavný ve své práci. Ten film si zkrátka nenechávám nikdy ujít.
Ještě jednu věc bych ráda zmínila. A nebude to o Belmondově nenahraditelnosti, což je ale myslím pravda. Je to něco, co k němu u nás patří. Milovala jsem vždycky Jana Třísku. Rebelského komentátora z Popelky, který tu už pár let není a po kterém tu zůstalo několik filmů a v dabingu jeho energický nezaměnitelný hlas. S drobným skřípáním, a který ale nikoho neukolíbá. Mám za to, že věnovat ho Belmondovi, bylo vpravdě geniálním propojením.
Možná, že si nakonec pořídím tu knížku Belmondo o Belmondovi. Prý nemá moc textu, ale je plná výmluvných krásných fotek. To abych se zbavila škatule, v které Jeana-Paula Belmonda asi i já pořád mám…
Jak jsem psal jinde. Můj nejoblíbenější film s Belmondem je Cartouche. A Vám Radko velké díky za hezkou vzpomínku na něj. Víte, když si vzpomenu na nějakého herce nebo herečku, ať už toho co mezi námi je nebo toho co není, vidím je jako moji nejoblíbenější postavu. Tom Hanks jako Forrest Gump, Paul Newman jako Frajer Luke nebo Jiřina Bohdalová jako Fany. Belmondo se mi v hlavě vybaví vždy jako Cartouche. Hezký den
Díky…Vy jsta takový sluníčko:) děkuju za zastavení i slova:)
Už jsem psal u Vlasty. On si svůj život užil, báječně, jistě se nenudil. A zůstane s námi. A díky za pěkný blog. Stavte se častěji.
Tomáši…nepíšu moc už, sloro nic. Krize:)) ale stavět se můžu. Polepším se:) a děkuju:)
https://www.youtube.com/watch?v=IAiBwhOcLb0
Tohle je krásný doklad;) díky
Jsem rada, ze Vas nekde mohu cist. Belmondo byla zrejme nase krevni skupina tehdy, na ceskem poli nebylo nic podobneho v Nemecku byl stale jeste Klaus Kinski, Bruno Ganz, Juergen Prochnow, i kdyz jsem je casem ( dlouho z Evropy venku a moznost videt spoustu tech osobnosti life) zamenila za Sam Elliott – presto nejznamejsi herec globalne byl Armin Mueller_Stahl a Michael Fassbendeer – tady venku, Americane moc Belmonda neznaji. Ale pri omezenosti moznosti videt mezinarodni filmy – CSSR byla vdecna za kazdy Belmonduv film – nebylo v nich nic moc proti komancum.
Jaro…jsem spíš už nepsavec. A od věcí spíš odpočívám. Od psaní i ctení, kreativita má krizi:)))Ale moc ráda, že Vas vidím;) A doufám, že zijete nejak fajn.