Potřeba rituálů ve zdravé společnosti

V diskusi na LFŠ v Uherském Hradišti zmínill MUDr. Petr Štěpánek z mobilního hospicu důležitý poznatek z doby vrcholu pandemie. Nemožnost se rozloučit se zemřelými ponechá v pozůstalých otevřenou ránu na dlouhou dobu.

Dodal, že téměř všechny rituály lze odložit, ale rozloučení se se zesnulým nikoli. Striktní omezení počtu přítomných při pohřbu považuje ze strany státu za nehoráznost. Opravdu jsou rituály tolik potřebné pro zdravý vývoj člověka?

Každá jen trochu strukturovaná společnost má své rituály. I tzv. „primitivní národy“ v Amazonii či Africe mají obřad, při němž se z chlapců stávají muži. Jsou na naše poměry poměrně drastické, nicméně v daných podmínkách mají svůj nepochybný význam pro přežití.

Křesťanství i judaismus mají rituály velmi podobné (křest – u chlapců obřízka, biřmování – bar micva, poté svatba a nakonec pohřeb). I komunistická společnost pochopila, že se bez nich neobejde a tak se objevilo vítání občánků a předávání občanských průkazů, jež tak nějak neuměle korespondovaly s náboženskými úkony, zmíněnými výše. Pomíjím, že je rozšířila ještě o povinné uctívání „vrcholných představitelů“ při existenčním marši na Prvního máje.

Zdá se však, že v naší společnosti potřeba rituálů jaksi mizí. Nelze než odhadovat, kolik narozených je pokřtěno (mnoho jich asi nebude, obřezaných budou spíše jednotky), kolik je biřmováno atd. Sňatky začínají být přežitkem a hodně lidí volí tzv. volný vztah, poslední dobou okořeněný tzv. „polyamorií“, tedy soužitím několika jedinců obého pohlaví. I konec života je často provázen „zpopelněním bez obřadu“.

Zatímco křest, vstup do dospělého života či svatbu lze jaksi „dohnat“, u posledního rozloučení je toto nemožné. Moderní doba vytěsnila smrt jakožto cosi nepatřičného, o čem se nemluví, co vlastně ani neexistuje. Lékařská věda prodlužuje život, „postará se o nás“, takže myslet na poslední věci člověka není „salonfahig“. A to přesto, že každý dobře ví, že jde o jednu z mála jistot, kterou ve svém životě má.

Je účast na pohřbu blízkých osob opravdu tak důležitá? Měly by na nich být i děti? Každý jen trochu erudovaný psycholog na obě otázky odpoví jednoznačným ano. Řečeno obráceně, pokud se s naším blízkým či milovaným nerozloučíme, zůstane v nás cosi otevřeného, nedokončeného, co nás bude pronásledovat dlouhou dobu, možná celý zbývající život. I když se na první pohled zdá, že sedět vedle rakve, v níž spočívá náš blízký, může působit traumatickým dojmem, není tomu tak. Svou účastí pomáháme uzavřít zemřelému jeho životní pouť, dnes již prakticky nekonaná pohřební hostina pak měla za úkol ponechat pozůstalým prostor pro dobré jídlo a pití, kterým se zmírní stres. Současně i možnost vzpomínat na zemřelého, připomenout si jeho skutky (zvláště ty dobré) a tak symbolicky uzavřít jistou kapitolu života těch, kteří zde zůstali. Děti pak zjistí, že existuje cosi, co následuje poté, když se z jejich života vytratí dědeček či babička.

Mám za nepochybné, že značné procento frustrací dnešního člověka je dáno absencí zmíněných rituálů. Že vyplnění života nekončící zábavou nekonečných seriálů, návštěvou exotických míst, ranních kocovin po báječných večírcích atd. je pro člověka nedostačující a z toho posléze plyne „únava životem“, která již dnes v zemích Beneluxu je důvodem o žádost o euthanasii. Rituály jsou (či měly by být), jakýmisi pevnými body lidského života, o které je možné se opřít a které ve své podstatě dávají lidskému bytí zde na zemi smysl.

 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Stanislav Látal
Stanislav Látal
30 dní před

Taky si myslím, že malé děti by se měly nenásilnou formou učit, že život a smrt nás prostě provází a není to nic nenormálního. Rozloučit se dá i veselejší formou (pokec o životě těch, co odešli) … Rodina se takovými akcemi jen posiluje. Prostě patříme k sobě a rozlučka je samozřejmostí. Nějací šikanisté nám můžou být ukradení. Ať si šikanují toho, co si to nechá líbit !!! Rozhodně je neděsit fantasmagoriemi o pekle apod. Pokud něco jako peklo existuje, tak ho prožíváme občas už teď. Ti, co zemřeli – došel jejich čas a zůstávají už jen v našich vzpomínkách. Většinou… Číst vice »

Vladimír T. Gottwald
1 měsíc před

Tak Tome!
comment image
Čím jsem starší, tím víc to cítím.

Soňa Bulbeck
1 měsíc před

Milý Tomáš, ďakujem za prínosný text..pred pútnástimi rokmi som robila na Malte workshop tvorivej dramatiky práve s témou rituálov a úplne s vami súhlasím, že je to niečo, čo nás sprevádza prakticky od nepamäti a nedá s avytesniť z našich životov. Moja maminka zomrela vo februári 2020 počas môjho pobytu v Argentíne a ja som nemohla prísť na pohreb. Brat ju dal spopolniť a až keď v septembri 2020 sme pochovali urnu s jej popolom do hrobu k ockovi, prijala som fakt,že už nie je medzi nami…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial