Velitel mejdanu – (Flirty pozdního léta aneb čtení k víkendové kávě)

Na chodbách jsme se míjeli, měli za sebou pár chmelů, pijatik, společných akcí. Krásný kluk z třídy paralelky. Maturita zavoněla růžemi na stole komise a přes trny se dočkala konce. Bylo horké červnové léto a narychlo se spřádal ten úplně poslední mejdan…

,,Jde se tam, jako se dojede k přehradě a pak mezi zahrádkami největší chata na konci… a hele fakt supér,“ vysvětlil Saša, třídní mlčenlivka, rýmařovský Rumun s charizmatem: málokdy co řeknu, a když, stojí to za to. Michala, onoho krásného domorodce, který byl zvláštním idolem mnoha dívek, dobře znal. Trávívali spolu čas v nálevnách, kam Saša z intru zdrhal. Rozuměli si.  A tak překvápko. Saša, pořád duší mimo třídu, chodí si jako ten největší filozof celé ty roky hulit na dvůr školy, dá dohromady nejen bohatou větu místo obvyklého – jo, asi jo, nevim, ani jsem to neviděl, tož dobrý…ale dá nás jako třídu dohromady na vyjednaném a zajištěném místě. Na superchatě Michalova otce. Podvečer do ní vháněl ty, co byli dílem zvědaví, dílem lační se rozloučit a dílem v slzách tíhy konce ty, co chytali své provary čtyř let ještě honem za ohon. A nadto, u Michala.

Chata, jindy chata majestátně tichá a nyní v hlaholu, to tedy byla fakt úžasná. Všude dřevo a kámen, místnůstky, kožešiny na zdech i na zemi, bar a sklep plný piva a vína a dokonalá zahrada s potůčkem. Zajímavě ve svahu a se zákoutími tvořenými roztodivnými barevnými keři a střihanými zimostrázy. S lavicemi a stolky i utajenými lavičkami a kamennými sedátky. K Michalovi tohle sedělo. Vystajlovaný upravený kluk jako do reklamy, nezvykle plachý, vpodstatě neprobádatelný, žádné takové to školní éro, co lítalo půlku avantgardních průserů na udání spoluobčanů řešit do ředitelny. Srovnaný chlapec zkrátka, co udělá velkoryse mejdan pro bratru čtyřicet lidí.

Bavili jsme se, hvězd přibývalo, lahví ubývalo, smáli se, pošťuchovali, užívali si. Líbali se ti, co tohle nějak po dobu školy nestihli, co se ale náhle Uviděli. Mizeli ti, co si už v tu chvíli nemohli pomoct, a co by to do nich nikdo nikdo neřekl. Přicházívali s tajemstvím a ve ztišení a s očima ve zvláštních lesklých podobách. Za ruku anebo jen vedle sebe. Pomilovaní, s unavenýma rukama, bradavkami ve vztyčení. Takto – vzájemně provonění mužskými a ženskými šťávami, se nenápadně vraceli do řehotu a hovorů o tom, co bylo: na těláku, na laborkách, v dílnách a u maturity. A do přetřásání v spravedlivém rozložení sil ženských a mužských mouder, kdy že vlastně ten protivný metrosexuální seladon na dílny tu jejich spolužačku zbouchnul.

Kolem toho všeho se točil pravý organizátor pití a dobré nálady, který stále mizel a přijížděl a odjížděl. S neustálou starostí, aby bylo všeho dost. Aby ještě někoho od zastávky teď v noci přivez´ a aby někoho teď v noci na zastávku zas odvez´. Michalův táta. Pracovitý chlap, co to tu všechno dal dohromady. Nejen pití a zase pití a brambůrky a tyčky a limonády a tvrdý chlast a tlamolepy pro dámy, ale tuhle celou chatu, jak tu je a stojí. Jiná odrůda. Chlap ještě o dva levely krásnější než synek, svalnatý, opálený do černa, urostlý dva metry, ale hlavně plný života a smíchu a plný řečí a očí blejskavých jisker. Uvolněný s štiplavě tajemnými poznámkami směrem k párům, které si dost možná lásku těl právě okusily prvně. Za keřem, v patře nahoře, v kožešinách, za rohem…

Bylo ke čtvrté ráno a noc prospal málokdo. První ptáci se ozývali do vlhkého mlžného a chladného rána, zvuky lesního ticha se mísily se zvuky vyprázdněných lahví kutálených po kamenných chodnících a podlaze hlavní místnosti. Už ojedinělejší smích střídal smutek, mlčenlivost. Někdo klimbal a někdo si drnkal na kytaru, jen velice potichu, někdo chtěl jak v záseku zas na plné kule Floydy a někdo ho okřiknul a už nechtěl nic než spát. Kdypak se vlastně ještě uvidíme? Rozfouká nás život. Budem si pěkně daleko…

Seděla jsem v koutě se splínem a vidinou té dálky, co ji mám dnes před sebou. Netrápila jsem se jen proto, že je tomu čtyřletému životu konec, ale i tím, jak tu v městě nechávám svou lásku, která mě před rokem opustila a šla si jinou cestou. Jak se z toho nejsem schopná vymanit a jak mi tohle město bolí na všechny způsoby.

,,Holko moje, ty brečíš? Pocem…“ Přestal za barem uklízet skleničky, odhodil utěrku a krásná snědá paže se ke mně natáhla, že tohle myslí vážně. ,,Pojď…“

Podívala jsem se na něj a on zase kývnul hlavou… ,,Pojď honem.“

Vymotala jsem se z kostkované deky na lavici u stolu v rohu a odložila ze zad kožešinu. A šla té ruce vstříc…

Ten krásný dvoumetrový chlap mě svou tlapou přivinul na hruď uvězněnou v přiléhavém černém tričku a povídá. ,,Pojď ven….“

Nebe se nad námi jasnilo a hvězdy ztrácely na síle nezadržitelným způsobem. Držel mě a hladil po vlasech. Utíral mi slzy a vysvětloval věci. O mně, o sobě, o synovi, o životě, o složitostech…no i o Sašovi v Michalově životě. To sevření bylo zvláštní. Bylo chlapské i mile otcovské a v nekonečném chápání…když dospělý zná bolesti a tajemství svých dětí, ale je mu už žinantní v jejich jistém věku zasáhnout. Objímáním. Konejšením, porozuměním i vysvětlováním. Věděním…Jak mláďata probulí všechna poprvé, aby pak za dvě tři desetiletí viděla, jak jsou ta bolení všech poprvé nutná a jak nás posouvaj. A že přebolí. A tak mi říkal nebreč. Nebreč, holka moje, nebreč. A jak mě překrásně hřál a tulil si mne a jakoby věděl, kde mě něžně ač vlastně nezávadně pohladit, měl pro mě slova jako pššt, notak, ukaž, chceš kapesník, děvčátko…uplakané děvčátko moje, plakala jsem jako děvčátko víc a víc. A on mne o to víc tisknul.  Za čtyři roky bez rodičů kdesi daleko, kdy mě nikdy nikdo v chvílích mláďat neobjal, mě někdo chlácholil a dělal v těžký autentický chvilce tátu. A já zas možná jemu jeho syna, kdy obzvláště synové se přece neobjímají. Ale kdy tátové, co dělají synovi nejen tátu, ale kvůli tragickým okolnostem musejí dělat i mámu, tohle objímání potřebujou taky…

Stáli jsme tam a pak já se s padnutím kolem krků poobjímala s těmi, co bděli, a pak jsme se já děvčátko i táta přesunuli k autu; byl čas a vlak ani chvíli nečeká…

Jedu vlakem a brečím. Jak jinak. K vlaku mě i s taškou zavezl krásný chlap. Který, ačkoliv u toho objímání tam dole tak krásně mužsky pevně rostl… a já tohle přece, lidi, dobře vím, viděl mládě, co se to v něm pere a co potřebuje mnohem víc.  A možná ten chlap jakož mnozí takoví neví, že se i díky jemu a takovým v některých holkách propojí touha mít vedle sebe mnohaletou zkušenost i něhu zároveň.  A že pak některé holky i líp rozumějí všem těm mladým Alenkám Mihulovým, sekretářkám Luciana Pavarottiho, dokonce snad i obětem nerudného Pabla Picassa a samozřejmě i krásné Ooně Chaplinové…A že úsvit je tu nějaký vždycky.

ilustrace autorka textu

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články