Rozvalená velryba s tunelem ve vlaku

Zásadní nevýhodou veřejných dopravních prostředků je, že jsou veřejné. Člověk by se v nich neměl příliš uvolňovat, ani rozvalovat. Zejména dámy.

Dveře mezi vagóny za mnou automaticky zaklaply a vlak ve stanici se pomalu rozjel. Mírně rozkročený jsem očima hledal číslo sedadla. Padesát dvojka visela nad čtyřkou sedadel otočených proti sobě. Vyhodil jsem batoh do úložného prostoru nahoře a ztěžka dopadl na přidělené sedadlo.

V moderním typu otevřené drážní soupravy má pasažér přehled. Nikde žádné kupé, takže pokud sedí na úplně posledním sedadle ve vagónu na konci a vlak zrovna nezatáčí, vidí na pasažéra na prvním sedadle za lokomotivou. Nevím, zda stará kupéčka pro šest lidí nebyla lepší, co do intimity. Jenže v nich nebyla klimatizace. V dusném počasí, jako bylo dnešní, cestující pod sebou vytvářeli na koženkové sedačce roztodivné obrazce potu. Když po jejich odchodu vyschly, připomínaly malby pravěkých lidí a některé skvrny na sedačkách přetrvaly rovněž na věky.

Na obličeji jsme měli všichni respirátor, vyjma jedné zajímavé ženy.

Byla rozvalená sama na čtyřce sedadel. Oblečená v prosté hnědé letní šaty, sahající těsně nad kolena. Vlnité vlasy falešné blondýny se spouštěly na ramena a lemovaly hezký souměrný obličej. Mohlo jí být tak kolem čtyřicítky. Byla jemně oplácaná. Tedy, trochu více oplácaná, taková velryba. Ale malá velryba, ne vysloveně tlustá. Dokonce přitažlivá, pokud by nebyla zjevně lehce opilá. Odpadkový koš zavěšený pod okénkem přetékal zmačkanými plechovkami od piva.

Právě se chystala pustit do jídla. Na stoleček si postavila další plechovku s pivem, bagetu se šunkou a divně šedivou majonézou, dlouhé hospodské kmínové tyčinky, dva smetanové oplatky, slané arašídy, čokoládového muffina a česnekové brambůrky. Napadlo mě, že někdo další k ní přistoupí, ale ukázalo se, že dokáže spořádat všechno sama. Jakmile vlak nabral rychlost, pustila se do jídla. Někdo by mohl její hostinu definovat jako slušnou žranici.

Nad dveřmi mezi vagóny visela obrazovka s jízdním řádem a občas na ni vyskočila rychlost jízdy. Valili  jsme zrovna 110 km/hodinu, přičemž stejnou rychlostí do sebe žena soukala jako poslední jídlo brambůrky. Jakmile dojedla, nasliněným ukazováčkem vybrala a slízala zevnitř sáčku poslední sůl. Potom ho pečlivě vmačkala do vypité plechovky. Nakonec si oběma rukama několikrát prohrábla vlasy, čímž si prsty očistila a hlasitě si krkla. Prostorem plný lidí se rozlil odér potu, smíchaný s levandulovým parfémem. Byl navíc stříknutý pachem laciného piva a podkreslený vůní smažených česnekových brambůrků.

Asi po deseti minutách, kdy jí došlo poslední jídlo a pivo, se začala nudit. Chvíli se dívala z okna, než ji kolébání rychle jedoucí soupravy uspalo. Znovu se rozvalila, roztáhla všechny končetiny a zívla. Na vlakových sedadlech se pohodlná pozice jen tak najít nedá, takže střídala různé polohy jako tanečnice ruského baletu. Nakonec nalezla jednu, která se zdála nejpohodlnější a spokojeně usnula.

Vlak si tiše oddechl a s ním všichni cestující.

Žena ležela napříč na dvou sedadlech. Hlavu měla vraženou pod opěradlem u okna a tak nezvykle stočenou, že by ji mohl narovnat jenom zkušený fyzioterapeut. Nohy si zavěsila na opěradlo do uličky těsně pod koleny.

Zvedl jsem se, prošel v uličce kolem ní a šel na záchod. Moderní WC v moderním vlaku zabírá prostor v podivném půlkruhu. Uvnitř jsou tři tlačítka. Zavřít-zamknout-otevřít. Jediná chyba a člověk se staženými kalhotami nebo sukní si je dokáže natáhnout i v sedě a před pohledy ostatních touží schovat hlavu do mísy.

Nemám osobní zážitek, ale jednu ječící zoufalou paní sedící na míse se sukní u kotníků jsem už viděl. Při mytí rukou, jsem si pomyslel, že staré dobré špinavé a ucpané záchodky bez vody, kde klika na dveřích měla pouze dvě polohy, nebyly zase tak špatné.

Když jsem vstoupil zpátky do vagónu, měl jsem nepříjemný pocit, že se na mě všichni dívají. Má ruka přejela po poklopci, abych se přesvědčil, že knoflík na kraťasech je v zamykací červené poloze. Naštěstí v pořádku. On se také nikdo nedíval na mě, ale na malou velrybu v uličce, které nohy sjely z opěradla sedadla z pod kolen pod lýtka. Krátké šaty se skrčily od kolen ke stehnům. Nohy jí trčely patami do vzduchu a rozevřely se do široka od sebe. Moje oči automaticky sjely do ženina rozkroku. A tam jsem uviděl…

Pět černochů v tunelu.

V krku mě začal tlačit knedlík, já sklopil oči k zemi, zavřel je a poslepu došel ke svému sedadlu. Nevěděl jsem, že je právě Mezinárodní den bez kalhotek.

Muži ve vagónu se chovali různě. Ti bez partnerek natahovali krky. Ty s partnerkami zajímala krajina a koukali z okna, i když oči měli na temeni hlavy. Ženy se jednotně mračily a pod respirátory si mumlaly odsuzující komentáře.

Vlaková souprava frčela dál a pozice malé velryby s roztaženýma nohama zůstávala neotřesitelná. Chlapi ve vztahu chodili na záchod dobrovolně na opačnou stranu kamsi daleko. Chlapi bez vztahu se do jednoho pomalu šourali na WC tak, aby prošli kolem rozhoď nožky. Ženy a děti se rozhodly vydržet a nechat zbytečnosti na doma.

Na další stanici přistoupila starší žena s bílým labradorem. Také ona zahlédla, co zahlédnout neplánovala a po citoslovci „Oj“ si to rázovala rychle na své sedadlo. Její pes se zastavil a zahleděl do tunelu. Uši se mu postavily nahoru, jako kdyby měl tatínka netopýra. Nadechl se, zaklonil hlavu a jednou hlasitě štěkl.

Hlasité štěknutí ženu probudilo. Lekla se a sjela na podlahu vagónu. Cestou dolů se udeřila hlavou o odpadkový koš a topení. Chvíli ležela, než se z jednoho sedadla zvedl mladý sympatický muž a pomohl jí na nohy. Udělal první chybu. Šlechetný zachránce totiž patřil ke skupině mužů ve vztahu s přítomnou partnerkou. Druhou chybu učinil, když rukou ženě oprašoval šaty na různých místech. Třetí chyba byla přijmout úsměv a plechovku piva za odměnu. Posadil se a jeho oči nad respirátorem se smály, dokud nepohlédl na svou dámu.

Zejména ženy by měly být ostražité na vlakových záchodcích se třemi tlačítky a bdělé v mezinárodní dny, v kterých se nenosí spodní prádlo. Muži by pak měli volit cesty nejlépe bez partnerek. Zásadní nevýhodou veřejných dopravních prostředků totiž je, že jsou veřejné.

Psáno pro blog autora na iDNES.cz

Píseň Vlaky v hlavě zpívá skupina Katapult. Zdroj: YouTube.cz:

Náhledový obrázek zdroj: (https://pixabay.com/cs/photos/d%c4%9bv%c4%8de-dr%c5%be%c3%ad-sklo-alkohol-l%c3%a1hve-1668950/)

Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Soňa Bulbeck
1 měsíc před

Ďakujem, síce podané zábavne a je jasné, že autor má zmysel pre detail, ale na druhej strane mi podvedome napadlo, že je smutné, že sa niečo takéto vôbec udeje…a že kde sme dopracovali…ja napríklad skoro denne bojujem s deťmi, skákajúcimi do bazénu pod tabuľkou „Zákaz skákania“ a ja sa cítim trápne a rozmýšľam, či ich upozorniť alebo nie, keď tam majú rodičov…minule mi jeden pán dokonca povedal, keď som sa stiahla ku kraju s tým, že nechcem mať mokré vlasy, že …“Však si ich vysušíte..“ a skočil tak, že vody v bazéne ubudlo o polovicu.. čo k tomu dodať?!

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Život přináší různé formy pohledu na leccos a Honza je bystrý pozorovatel s talentem to popsat.

Radomira Kielbergerova
1 měsíc před

Krásný, opravdu jsem se pobavila dokonale, je to fakt mistrovsky napsané. 🙂 Jane, díky 🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial