Okno – (Flirty pozdního léta aneb čtení k víkendové kávě)

Atmosféra pátečních rán je vždycky něčím jiná a svá. Natěšenější. To dnešní probouzelo chodbu našeho úřadu dámskými podpatky a rachotem svazků klíčů, mužskými barytony v pozdravech a o tón výš posazenými hlasy kolegyň  jako obvykle, leč v přidaných halekáních: ,,To se nám to dneska ochladilo, cooo?“ Červencové ráno, víkend, ale jako z udělání zima. Po chodbě až na její úplný konec se do své kanceláře nesla taky Helena, vedoucí celého úseku. Ale ta se nesla s velkým N jako ostatně vždy. Zima nezima.

Helena, ta má náladu dobrou totiž vždycky. Plná krásná, taková ramlice, jiskrná ženská, co si každé své poctivé kilo nese vyzývavěji, než se v slušné společnosti sluší. Má proč. Když jsem párkrát slyšela, co všechno a hlavně jak je její manžel schopný říkat v deset ráno i v poledne do telefonu o touze potěžkat její hrozny, sex se z mobilu tlačil do prostoru kanclu přes všechna jeho dotyková místa.  A to takovou silou, že zatímco Helena mezi podepisováním papírů s manželem švitořila, mně, co na ty Heleniny podpisy čekala, se červenal i zadek.

,,Zlatíčka, dneska jdu ve dvanáct a pak tradá s taťkou miláčkem Dubaj…“ Zahlásila na celou chodbu, zatočila rajcovně klíčem na prstu, odemkla, zaplula k sobě a ponechala všechny včetně mě v závistivém modu plnění ukolů toho dne. Kancelář se teď už nejasnila vůbec, slunce nikde a od pondělka tu stíní ještě to lešení, po kterém pobíhají čtyři zedníci, co opravují fasádu. Zvykli si do práce a na svačinky chodit oknem přes Heleninu kancelář, protože za ní jsou na té naší chodbě jediné slušnější pánské záchody. Já jsem tu dnes sama. Větrací kolegyně Věra má dovolenou, tak budu mít v tý dnešní morně okno utemované.  A od toho zednického halasu a rámusu všech fanek a kýblů a pokřiků jednoho na druhého bude aspoň klid. Ten jeden, co se u okna vždycky trochu zastaví a hezky se na mne usměje a jde po lešení dál, se může usmívat i přes okno zavřené. Když vždycky venkem slyším, jak s nimi Helena laškuje, uvědomím si, jak tohle už vlastně ani neumím. Jsem vám vůbec taková převálcovaná. Prací a vším…Vyzvednout děti, kroužky, nákupy, zahrada, uvařit, upéct, úkoly, starost o pár zvířat. Jedno mám ale s bezdětnou Helenou společné. Oddaného manžela. Jenže zatímco já mám Láďu totálně oddaného povinnostem a řádu a své práci, Helena má vedle sebe někoho navíc ještě oddaného sexuálním hrám s Helenou, a to dost možná na místě prvním.

Jinak on Láďa je fajn. Je to srovnaný hodný mužský, ale slovy Svěrákova zeťáka z Vratnejch lahví – je to takový to klidný bezvětří. Jestli to má po mámě, nevím, skoro bych řekla, že i po tátovi. Přišel v momentě, kdy se mi sesypal svět. Po Petrovi, co na mě kdysi udělal atak takového kalibru, že jsem ležela dřív, než jsem se vzpamatovala, a po prvním orgasmu hned napoprvé jsem získala dojem, že se jedná o největší světovou lásku. Petr byl chlap uragán. Neptal se moc, vzal si mě kdekoliv a kdykoliv.  Pár týdnů, dva tři měsíce to trvalo, než mi došlo, že je takovým A že žádnou nechci zklamat nikde nezdržim se dýl. Tehdy jsem se hroutila a z tíhy už zbytečně kříšené lásky s ním vykonala ještě pár souloží. Naposledy se mi uragán prohnal koupelnou mých rodičů, když rodiče odjeli za tetou Anežkou na Moravu. A pak už jsem ho nikdy neviděla. Jen zůstatek takových těch motýlů, jak se říká, protože to tehdy bylo silný jako snad nikdy. Láďa si mne, utrápenou, víceméně uchodil.  A vlivem odkvétání a pohledů do kočárků mých vrstevnic nakonec vyhrál. Nějak žijeme, máme dvě děti, psa, krásnou zahradu s bazénem, ale něco jak tam nikdy moc nebylo, tak tam není. Milostné scény v televizi bere Láďa jako malý signál k odchodu do ledničky a ku posunutí brýlí ve vyřízení zákazníkova přání v mobilu. A nechává mě se stydět samu v kradmých pohledech. Klidu a bezvětří na mě kolikrát až moc, ale prací kolem malé Anežky, co jsem jí dala v utajeném symbolu jméno po tetě z Moravy, a o mladšího Tomáška i o to všechno doma, na tenhle klid bezvětří po vzoru moudře šťastně vdaných zapomínám.

Obědové poledne se přehouplo. Helenu jsem kvůli nějakému vyřizování  v patře dole už nezastihla, jen jsem se vyhnula třem zedníkům. Do konce šichty mi teď už zbývalo kolem hodiny, kdekdo už z budovy mizel, jenže práce mi za celý den nějak neodrostla ze stolu. No ještě tohle, tamto nechám a nezapomenout Anežce vyzvednout dárek pro kamarádku. Tomuhle zavolám, tohle se odložit nedá, tohle jo, musím Tomášovi obstarat ty nový kraťasy na tábor a… Za oknem na lešení a na bobku seděl ten ukoukaný zedník. Mával na mne, velmi lehýnce, dlouze a drze pronikavě se na mě díval. Pak na sklo zlehka zaťukal. Projelo mnou horko, protože sice celej tejden koukal, ale tohleto tedy nikdy neudělal. Zarputile jsem předstírala, že pracuju, a že se nedívám nikam, ačkoliv těm pronikavým očím jsem už v myšlenkách udělala prostor.  V hlavě mi začaly věci šroubovat jako o závod, ale byla jsem nyní zcela programově sklooněná nad prací. Zvednul se tedy a po lešení někam odešel a zmizel. A já chvíli nedýchala a netušila, co bude.  On pak zase prošel kolem a zase se jen tak u toho mého okna zastavil a zase se na mě pronikavě podíval, a dokonce se o sklo okna opřel a zase se díval a trochu potutelně se usmíval. Pak, jako když ho zašimralo odněkud sluníčko, co se začínalo drát přes mraky, nádherně chlapsky zamžoural, z bobku, jak se zase posadil, se zvedl a šel zas pryč. Naprázdno jsem polykala, bolel mě skoro žaludek. Bujným představám uvnitř mého já totiž kdosi nezodpovědně a nezadržitelně povolil opratě.

Vzala jsem to kolem dveří a šla si umýt hrníček k umyvadlu, abych se popravdě překontrolovala v zrcadle. Nějak přirozeně si taky povolit knoflíček halenky. Koukala jsem se zmateně na sebe do zrcadla, hlava mi rotovala a dech se úžil. Nevím, jestli jsem byla bledá nebo rudá, ale asi spíš rudá, protože v zrcadle, vlastně za oknem, stál zas. Byl nalepený na skle, evidentně si vychutnával mou nejistotu, lehce poťukával prsty na sklo toho starého špaletového okna a zas se neodbytně a upřeně na mě díval, že od toho pohledu nevedla žádná úniková cesta. Hlavou mi zcela barvitě projelo, co by se dít mohlo. Co by se jako jediné dít mohlo právě v těchto kancelářských prostorách. Vzpomněla jsem si okamžitě na Evičku tričko a scénu ve futrech z Bony a klid, taky na americkýho Policajta, co se v jistý chvíli s kalhotama na půl žerdi ukázal jako člověk, když podezřelou z brutální vraždy po slovním vyšetření narazil na kuchyňskou linku a jako dvě zvířata si tohle spolu užili. Brutálně krásně. A při pohledu na umyvadlo se mi břichem neprohnali motýli, ale přímo vzpomínkový uragán.

Slunce vysvitlo naplno a muž za oknem si provokativně svlékal tričko, v momentě, kdy jsem už rozhodnutá věděla, že každá nevěra, když člověk není uplně hloupej, se dá utajit a že život šance nevrací. Popošla jsem k oknu a pomaličku otočila kličkou. Neřekl slovo a mlsně se usmál. Otevřela jsem okno a přiškrceným hlasem a pohledem z jiných dimenzí se zeptala: ,,Copak byste rád?“  Srdce mi u toho tlouklo tak, jak tohle už dlouho nezažilo.

Zakroutil hlavou. Přitom se na mě úporně díval. Pořád. Oči mu v snědé tváři svítily, měl krásné bílé zuby. Měl taky krásně opálené to své obnažené tělo. Po svalnatých prsou mu živočišně stékaly dvě kapky potu a za opaskem zednických kalhot v držení beder mu viselo teď už svlečené zmuchlané tričko. Chvíli mluvil jen jakoby očima a pak se zase s kroucením hlavy pousmál.

,,Bál jsem se,“ polkl.  ,,Že mi utečete…Vedoucí řikala, ať se vam připomenu, protože cesta ven povede přes vás. Kluci už po poledni odešli a jsem tu už jedinej.  A já si už jen odskočim a už to pak rovnou taky vemu ven a taky pudu. Zítra jedem pryč opálit si zadky do Řecka…“ Vskočil oknem na kancelářské lino, vzal za sebou kýbl a nějakou bundu a kancelář nezřízeně zavoněla chlapským potem. Došel ke dveřím, které byly zamčené: ,,Vy se tady zamykáte?“ Zvedl obočí a nevěřícně zakroutil hlavou…

Na duši mi v tu chvíli rašily špatně utajené květy trapnosti a nemohla jsem mluvit. Dveře jsem odemkla a setkala se s jeho pohledem.

,,Tak se tu tejden mějte, a už jděte taky domů, paní. Mimochodem dneska jste fakt strašná kočka. Tak neshle, díky a ….letim taky do školky pro malýho…tak abych to stihl. Nashledanou.“

Okno jsem nechala otevřené, sluníčka a tepla bylo najednou docela dost, červenec vyhrál. Krásný chlapský pot tím oknem pomalu odcházel a mně bylo když ne hrozně, tak všelijak. Složila jsem na stole papíry rukama, co se mi třásly, z chladničky vyndala jahody nakoupené ráno vedle v krámu a hlavou se strašně nerada ze snu, který vlastně nebyl, přesouvala domů. Věděla jsem v tu chvíli, že potřebuji věci přebít. V jednom filmu jsem viděla, jak se hlavní hrdina po nějakém selhání vrhne do vody. Do vln. Do moře…Je nahý a chce být čistý…

Přijdu domů. Všechnu práci obstarám. To jo, to udělám. Udělám dětem z těch jahod poháry a k večeři lívance a zaleju zahradu a pak, v tom krásném letním večeru se svleču donaha a kašlu už doboha na sousedy, nebudou mne zajímat. Nebude mě zajímat ta věčná vnucená stydlivost a vesnická slušnost. Půjdu do bazénu nahá. Vlezu si do bazénu nahá a budu doufat. Že až Láďu od televize vyžene nějaká ta scéna a uvidí mě oknem, že za ním třeba nezůstane. Že nechá mobil mobilem a řád a slušnost taky.  A že mi pohoupe ve vodě hrozny. A věděla bych, co ještě dělat dál…

ilustrace autorka textu

 

Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Klímová
1 měsíc před

Žádné překvapení – od Radky kvalita! 🙂
Skvělý spojovací motiv skleněné bariéry.

Tomáš Vodvářka
Admin
1 měsíc před

Díky, Radko, za ty sladkokyselé hrozny. A vítej po čase…

Naďa
Naďa
1 měsíc před

Hezká povídka, připomněla mi ikonickou šedesátkovou „Třiatřicet stříbrných křepelek“ od Jana Trefulky

Last edited 1 měsíc před by Naďa
Vlasta Fišrová
1 měsíc před

Skvělá eroticky voňavá povídka, díky. 🙂

Jan Šik
1 měsíc před

Tak dneska se Vám to povedlo, Radko. Děkuji za povídku a krásnou sobotu 🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial