Slovo k tornádu
Dojde-li k tragédii v oblasti, která je člověku z nějakého důvodu blízká, zasáhne ho taková událost o to víc; není důležité, že bydlí stovky kilometrů daleko, na druhém konci republiky. Přesně tak se mě dotkla apokalypsa na jihu Moravy.
Vnímám ji jako vinařskou oblast. Díky lidem právě z tohoto regionu jsem se naučil mít víno rád, chovat k němu úctu a vážit si vinařů a jejich práce. Zažil jsem tam příjemné chvíle, na které rád vzpomínám.
Když jsem se ve čtvrtek (24/6) pozdě večer dozvěděl, kudy vedla cesta zkázonosného živlu, byl jsem zděšen. Asi jako kdyby v Praze postupovalo tornádo po ose Michle – Vršovice – Strašnice – Malešice a vaši blízcí či dobří známí bydleli na Vinohradech.
Přesně tak se jevila skutečnost na jihu Moravy. Osa tornáda: Hrušky – Moravská Nová Ves – Mikulčice – Lužice. Domovy lidí, na kterých mi záleželo (protože patří do širší rodiny), ta hrůza těsně minula. Tedy jejich vesnici. Nebudu ji jmenovat, protože takovéto štěstí v neštěstí mělo toho večera víc obcí po obou stranách děsivého jevu. Jen uvedu: spadl mi kámen ze srdce.
O to víc myslím na postižené. Udělal jsem to, co bylo v mých možnostech – poslal na příslušný účet jistý obnos. Vyjadřuji všem, koho ta apokalypsa postihla, osobní účast a solidaritu. Kdo to nezažil si ne asi, ale stoprocentně nedovede představit, co všechno taková pohroma obnáší – když se člověku během několika okamžiků změní život, mnohým dokonce zhroutí, obrazně i doslova.
Jsem dalek toho, abych teoretizoval o té či oné příčině jihomoravské tragédie – na to tu máme odborníky (skutečné i lidové). Více mě zajímá, když už se to stalo, jak účinně bude naše společnost, náš stát a jeho instituce schopny pomoci. To je pro mě to nejpodstatnější. V jednom okamžiku bezpočet lidí ztratil domov: to je obrovská výzva nejen k solidaritě (o té nepochybuji), ale také pro stát, neboť tato situace je jako stvořená k tomu, aby stát ukázal svůj smysl. V nouzi poznáš přátele – a fungující vládnoucí moc.
Velice přeji oběma stranám, aby z této Jobovy zkoušky vyšly co nejlépe.
Náhledový obrázek: Unsplash.com.
Lubomíre, děkuji za Vaše pocity a podněty k přemýšlení. Prožila jsem to obdobně. Také mám v oné oblasti blízké. Minulo je to. Osud. Naprosto mě nadchla vlna solidarita, která se od rána zvedala do výšin. Plno finanční a hlavně fyzické pomoci spoluobčanů mě do jímala celý den a bulela jsem jak želva. Snad už jsou z nejhoršího venku. Vyvstaly u mě také nějaké postřehy. Když jde opravdu do tuhého, tak se dokážeme opravdu semknout a vlastně žádná vládní rozhodnutí nepotřebujeme. prostě se rozhodneme a konáme. Proč to nejde vždy? Potřebujeme opravdu všechno přes bolest a tragédie, abychom se probrali? Hodně… Číst vice »
Naprosto to chápu a rozumím tomu, Lubomíre, mámť stejné pocity. Přestože k téhle oblasti osobní či rodinné vazby nemám.
I když vlastně kdo ví – kořeny jedné větve mých předků sahají do oblasti Pálavy a okolí, takže poblíže možná i mám nějaké sestřenice či bratrance z bůhvíkolikátého kolena…
Co dodat, zasahuje to nějakým způsobem nás všechny. Doufejme, že to nejhorší mají katastrofou postižení lidé už za sebou, a že pomalu a jistě dojde k obnově jejich domovů.Zapojením jak nás, spoluobčanů, tak i státu.
Vratila som sa do Brna len v stredu a toto bolo ako blesk z jasného neba…len som pozerala v nemom úžase a následne odpovedala na otázky, či som v poriadku…cítim to rovnako…ďakujem, že ste o tom napísali…
Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Smutný čtvrtek…
Sdílím naprosto stejné pocity, Lubomíre.