Přirozená otázka – a jedna z nejtěžších odpovědí

V neděli 23. května se na severu Itálie zřítila kabina lanovky. Zemřelo čtrnáct cestujících, zázrakem se zachránil jen pětiletý chlapec. Podle některých zpráv proto, že ho jeho otec držel v objetí a chránil svým tělem. Ten chlapec se jmenuje Eitan. Eitan Moše Biran.

Při neštěstí zahynuli oba jeho rodiče, otec Amit a maminka Tal a jeho mladší bratr, dvouletý Tom. Izraelci žijící několik let v Lombardii. Ve městě Pavia. Zahynul také jeho pradědeček Jicchak a babička Barbara. Před pár dny přijeli z Izraele na návštěvu a všichni se vydali na výlet.

Osudový. Tragický. Lanovkou chtěli vyjet z města Stresa na břehu jezera Maggiore, jehož severní část leží ve Švýcarsku, na horu Mottarone. Nedojeli.

V troskách zřícené kabiny našli smrt. Krome Eitana. Ten byl s těžkými zraněními dopraven do nemocnice v Turíně. Proč právě tam? Opedale Regina Margerita je špičková dětská nemocnice.

Po neštěstí byl Eitan v kómatu.

Mezitím byla těla jeho rodičů, bratříčka a praprarodičů dopravena do Izraele. Zpravodajský portál Ynet informoval 28. května, že Jicchak a Barbara byli pohřbení v Petach Tikvě, rodiče Eitana a jeho bratr na hřbitově oblastní rady Alona u Zichron Yaakovu.

Eitan ale nezůstal v Itálii sám. Žije tam také Aya, jeho teta, tatínkova sestra. A protože bydlí v Pavii, stejně jako on a dosud i jeho rodina, může s ním být od samého počátku neštěstí v nemocnici. Aya je lékařka, a tak přesně ví, jak vážná ta situace je.

V druhé polovině prvního týdne po té hrozné události přišly zprávy, že se Eitanův stav, ačkoli je stále velice vážný, zlepšuje.

V pátek 28. května přinesl web listu La Stampa zprávu, že se Eitan z kómatu probral. A jeho první slova?

Podle článku na zmíněném webu řekl:

  • Dove sono? Dove sono i miei genitori? (Kde jsem? Kde jsou mí rodiče?)

Otázka přirozená, ale jak mu na ni odpovědět? Mimořádně složitá životní situace: pro něj, tetu Ayu, lékaře, psychology.

Sleduji ten příběh se zatajeným dechem, myslím na Eitana, jsem rád, že má šanci na uzdravení, byť cesta k vítězství bude ještě dlouhá. Čeká ho ale dvojí výzva. Nejen uzdravení těla, ale také jeho dětské duše.

Je to jeden z nejkomplikovanějších, nejkrutějších lidských osudů. Nemohu víc než mu věnovat své myšlenky, modlitby – a doufat. A přát si, aby ti nejmenší v našich rodinách, které tak milujeme, nemuseli podstoupit tuto zkoušku. Jednu z nejtěžších.

5 8 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita Tóthová
18 dní před

Děkuji

Jan Šik
19 dní před

Dnes podobné příběhy zanikají, protože je není vidět pod nánosem často zbytečných informací. Příkladem budiž Covid, kdy se neustále řešili roušky, kdo co vydělal nebo řekl a zapomnělo se, že jsme lidi. Kde jsou příběhy z rodin, nemocnic, cool center, očkovacích míst? Jako kdyby nebyly, ale ony jsou, tam je totiž reálný svět, ne v blábolení odborných komentářů neodborníky na sítích, blozích, v komentářích…Proto děkuji pane Stejskale za vytažení na světlo tohoto příběhu na světlo. Hezký den

Tomáš Vodvářka
Admin
19 dní před

Pokud bychom uvažovali z teologického hlediska, mělo by to být jen hlubokým tichem.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial