Přirozená otázka – a jedna z nejtěžších odpovědí

V neděli 23. května se na severu Itálie zřítila kabina lanovky. Zemřelo čtrnáct cestujících, zázrakem se zachránil jen pětiletý chlapec. Podle některých zpráv proto, že ho jeho otec držel v objetí a chránil svým tělem. Ten chlapec se jmenuje Eitan. Eitan Moše Biran.

Při neštěstí zahynuli oba jeho rodiče, otec Amit a maminka Tal a jeho mladší bratr, dvouletý Tom. Izraelci žijící několik let v Lombardii. Ve městě Pavia. Zahynul také jeho pradědeček Jicchak a babička Barbara. Před pár dny přijeli z Izraele na návštěvu a všichni se vydali na výlet.

Osudový. Tragický. Lanovkou chtěli vyjet z města Stresa na břehu jezera Maggiore, jehož severní část leží ve Švýcarsku, na horu Mottarone. Nedojeli.

V troskách zřícené kabiny našli smrt. Krome Eitana. Ten byl s těžkými zraněními dopraven do nemocnice v Turíně. Proč právě tam? Opedale Regina Margerita je špičková dětská nemocnice.

Po neštěstí byl Eitan v kómatu.

Mezitím byla těla jeho rodičů, bratříčka a praprarodičů dopravena do Izraele. Zpravodajský portál Ynet informoval 28. května, že Jicchak a Barbara byli pohřbení v Petach Tikvě, rodiče Eitana a jeho bratr na hřbitově oblastní rady Alona u Zichron Yaakovu.

Eitan ale nezůstal v Itálii sám. Žije tam také Aya, jeho teta, tatínkova sestra. A protože bydlí v Pavii, stejně jako on a dosud i jeho rodina, může s ním být od samého počátku neštěstí v nemocnici. Aya je lékařka, a tak přesně ví, jak vážná ta situace je.

V druhé polovině prvního týdne po té hrozné události přišly zprávy, že se Eitanův stav, ačkoli je stále velice vážný, zlepšuje.

V pátek 28. května přinesl web listu La Stampa zprávu, že se Eitan z kómatu probral. A jeho první slova?

Podle článku na zmíněném webu řekl:

  • Dove sono? Dove sono i miei genitori? (Kde jsem? Kde jsou mí rodiče?)

Otázka přirozená, ale jak mu na ni odpovědět? Mimořádně složitá životní situace: pro něj, tetu Ayu, lékaře, psychology.

Sleduji ten příběh se zatajeným dechem, myslím na Eitana, jsem rád, že má šanci na uzdravení, byť cesta k vítězství bude ještě dlouhá. Čeká ho ale dvojí výzva. Nejen uzdravení těla, ale také jeho dětské duše.

Je to jeden z nejkomplikovanějších, nejkrutějších lidských osudů. Nemohu víc než mu věnovat své myšlenky, modlitby – a doufat. A přát si, aby ti nejmenší v našich rodinách, které tak milujeme, nemuseli podstoupit tuto zkoušku. Jednu z nejtěžších.

Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brigita Tóthová
3 měsíců před

Děkuji

Jan Šik
3 měsíců před

Dnes podobné příběhy zanikají, protože je není vidět pod nánosem často zbytečných informací. Příkladem budiž Covid, kdy se neustále řešili roušky, kdo co vydělal nebo řekl a zapomnělo se, že jsme lidi. Kde jsou příběhy z rodin, nemocnic, cool center, očkovacích míst? Jako kdyby nebyly, ale ony jsou, tam je totiž reálný svět, ne v blábolení odborných komentářů neodborníky na sítích, blozích, v komentářích…Proto děkuji pane Stejskale za vytažení na světlo tohoto příběhu na světlo. Hezký den

Tomáš Vodvářka
Admin
3 měsíců před

Pokud bychom uvažovali z teologického hlediska, mělo by to být jen hlubokým tichem.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial