Jak jsme s Luciusem všechno pokazili

Tenhle čtvrteční večer se stal nedlouho po vydání blogu o bezcitném střelci, který to s se mnou prý myslel dobře.

Byla tma a venku sychravo, podzim vládl plnou silou a já schoulená pod dekou, koukala na pohádky. Děj filmu jsem moc nevnímala, spíše jsem přemýšlela o jiných divných věcech.

Bylo zvláštní, že z ničeho nic zmizela zamilovanost, která se objevila tak náhle a nečekaně. Jakoby někdo mávl kouzelným proutkem, přesně tak, jak přišla, bleskurychle zase odešla.

Upila jsem z horkého čaje a při dalším přivonění jsem ucítila… Hm… Co to bylo? Taková zvláštní vůně. Očichala jsem čaj, ale ten voněl po jahodách a lesním ovoci.

Tohle byl jiný odér, jakoby známý, jen jsem ho nedokázala identifikovat. Taková tajemná a zakázaná, vzrušující vůně… Můj mozek přepl do módu vzpomínání a šrotoval, ale nemohla jsem si vzpomenout.

Začala jsem šlukovat ten pach, hledala jsem po celém obýváku. Stopa vedla do sklepa. Srdce mi bušilo strachy a napětím, ale i zvláštním pocitem, že se nemusím ničeho bát, že je všechno v pořádku.

Dole v prádelně jsem uslyšela podivný zvuk. Jako lusknutí. Světlo nesvítilo, cvakla jsem svítilnu v mobilu a rozkoukávala se po místnosti. U mrazáku, v koutě, kde stojí plynová bomba, jsem ucítila pohyb.

„Haló…?“ Zkusila jsem to, člověk nikdy neví, třeba někdo odpoví. Ale chci, aby někdo odpověděl? Spíš ne, blesklo mi hlavou.

Ta omamná vůně se tu vznášela a já se nemohla rozpomenout. Ale znala jsem ji.

DUP! Jako by kůň kopl o dlažbu.

Lusk?

Kopyto?

A ta pekelná vůně?

Rozesmála jsem se. Kousky té skládanky se složily, vše do sebe zapadlo a já procitla.

„Luciusku?“ To už jsem oči kulila a snažila se ho najít.

„Bohunko.“ Vyšel zpoza rohu a táhl za sebou těžké břemeno.

„Bože… Kde jsem tě ztratila? Co se stalo, že jsem na tebe zapomněla?“ S očima v slzách jsem mu hned skočila do náruče. Ta těžká věc žuchla na zem.

Ach! ten krásný mačkací pocit. Tolik dní jsem něco hledala a nemohla to najít, nebyla jsem ve své kůži. V tom objetí jsem pochopila, co mi chybělo. ON!

„Dáme masíčko? Na shledanou?!“ Kopl do velkého pytle u nohou.

„Copak si mi přinesl?“ Byl tak tajemný a to mě na něm přitahovalo.

„Ale…,“ zvedl levé obočí, „rozhodl jsem se, že už nebudeš zamilovaná… Zařídil jsem to.“ Můj pohled asi napověděl, že netuším, o čem je řeč.

„Ztratila ses, protože ses zamilovala, pamatuješ? Amor tě trefil, ten hajzl bílej. Nechtěl jsem tě vyděsit, tak jsem se ti radši vyhýbal.“

Ano, vzpomněla jsem si. „Tehdy v té staré polorozpadlé vodárně…“

„Jo, ta vodárna vzala za své. Byl to lítý boj…“

Píp píp píp… Sklonil důležitě hlavu k pasu a mačkal malý přístroj.

Pager? To jsou mi vymoženosti, pekelník na zavolání.

„Krucifix!“ Zaklel. „Musím si odskočit, ale až se vrátím, rozdělám ohýnek a upečeme si tu ňamku.“

„Umíš stahovat králíka?“ Hodil okem k pytli.

„Jasně. Jednou jsem kuchala i srnku…“

„To je fajn. Pověsím ti ho a ty ho stáhni. Přinesu k tomu něco pikantního.“

„Ty mi k tomu budeš chutnat nejvíc. Už nic dalšího nepotřebuju.“ Přimáčkla jsem se ještě těsněji.

„A co něco na zapití?“ Mrkla jsem.

Sáhl do pytle a vytáhl nějaké zvíře, ale mělo peří, něco jako veliká labuť?

„Tohle chce oškubat, Lu, věř mi, napařit a škubat…“ snaha byla marná.

„Zbytečná práce, masa je tam dost a kůže nebude k jídlu. Stáhni to celé, hned jsem tu.“

Rychlá pusa…

Lusk! a byl pryč…

***

V kuchyni jsem nabrousila ten správný nůž na stahování zvěře. Ve stahování nejsem žádný profík, ale už jsem pár králíků stáhla a jednou mi bývalý manžel domů zavezl srnku, ať se o ní postarám… Je to hračka, když vám to někdo zabije a pověsí.

Prostor podsvícený pouze svítilnou z mobilního přístroje na volání zrovna vybízel k nějakému mordu. Zamordováno už bylo, jestli to omylem přejel autem? nebo usmrtil rukama…? Nepřemýšlela jsem o tom, on se ničeho nezalekl.

Hned pod provázky jsem nařízla kůži, pěkně kolem dokola. Odtáhnout slupku od masa, aby se tam vešly dva prsty, které budou roztahovat řezanou pokožku. Nůž projížděl lehounce tou jemnou kůžičkou. Krůta to tedy není, to poznám, těch už jsem na porcovacím pultu měla…

Pěkně dolů ke stehýnkům, strhávat opatrně kůži i s peřím, šlo to jedna báseň. V rozkroku stejně jako u králíka přetáhnout spoj co nejvíce dopředu a pak přeříznout a rozdělit. Vytvoří se rourovitý stahovaný kus, který se jen silou stáhne až dolů k hlavě.

Na zádech něco zadrhlo. Nechtělo mne to pustit dál a tak jsem se do toho opřela a trhla. Rup! Pustilo to a stažená pokožka dojela až k předním končetinám.

Předním končetinám? Počkat… Dvě nohy, peří, křídla a… Přední končetiny?

Prohlížela jsem si to výstřední zvíře. Ty jo, kde to vzal? Nikdy jsem neslyšela o žádném pohádkovém tvorovi, který by měl peří, křídla a přední končetiny.

PROBOHA!!!

Rozklepaly se mi ruce. Nemohla jsem pokračovat. Luciusi, ty mizero… nadávala jsem mu, kdybych měla číslo na ten jeho pager, poslala bych SOS.

Zvedla jsem povislou kůži směrem nahoru a odhalila tak…

„No, ty vole!“

Amor!

Lusk!

„Luciusi! Zbláznil ses?“ Hned jsem na něj štěkla.

„Chichi, tys to zjistila? A já vyšrouboval žárovku, abys…“

„Cos to provedl?“ Seděla jsem na bobku a snažila se neplakat.

„Víš, přece, co ti provedl. Na tak dlouho nás rozdělil.“

„Nebylo to přece poprvé. Rozděleni už jsme byli!“ Nechtěla jsem nic poslouchat.

Tak proto se náhle vytratila zamilovanost. Vše mi došlo. Byla to jeho práce.

„Zapomněla si na mě.“

„NE! TYS HO…“

Bože, ať nic neříká. Tohle je, průser. Za to ho… nevím, co mu udělají, ale mě rozhodně uvaří v bublající smole.

„Bohunko,…“ Sedl si ke mně a objal mne.

„Stýskalo se mi.“ Vypadlo z něj náhle.

„Tobě ne, protože tys na mě zapomněla, ale já tě hlídal a sledoval na každém kroku a přál si, aby ses ohlídla a uviděla mě. Žila si s jiným mužem…“

„Luciusku, co s námi bude?“

„Mě už potrestat nemůžou a o tebe se postarám. Nenechám tě ve štychu.“ Líbl mne na šíji (protože tam to mám moc ráda) a pak řekl: „Jdem se najíst?“

Copak jsem se na něm mohla ještě zlobit? ‘Zvěř’ byla téměř stažená a on lusknutím rozdělal oheň, který tak pohádkově hřál a jeho vůně a hlazení dlaněmi a polibky………………………

A to maso!!!

***

A tak jsem se k sobě zase dostali.

Čekali jste erotiku? Ne, ne, zklamu vás, k ničemu zase nedošlo, protože… Jó! I ženy mají své dny :)) bohužel v mém případě vždy, když se to nejmíň hodí.

***

 

Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Pražák
Jan Pražák
4 měsíců před

Jak to chutnalo, jako zvěřina nebo drůbež? 🙂

Tomáš Vodvářka
Admin
4 měsíců před

No, sežrat se dá leccos, ale anděl?

Filip Vracovský
4 měsíců před

Není přeci čtvrtek… drasťák je správně, erotika má čas 😀

Filip Vracovský
4 měsíců před
Reply to  Bohunka

Nooo, zdát se mi o ní možná bude 😀

Jan Šik
4 měsíců před

Ne. Erotiku jsem rozhodně nečekal 🙂 Krásné pondělí

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial