Volili snad občané špatně?

Nikoli. To jen politici v Izraeli si nakladli kolem sebe překážky, které jim znesnadňují sestavit funkční koalici – pochopitelně v čele s vítězem, kterým je Likud a premiér Netanjahu.

Poměr hlasů mezi první a druhým v pořadí, stranami Likud a Yeš Atid, je dostatečně výmluvný: 30 ku 17. Vyjádřeno v počtech voličů, vypadá jejich skóre v dané chvíli takto:

• 1 066 595 ku 613 578

Izraelci rozdali karty tak, že za normálních okolností by sestavení koalice nepředstavovalo politický hlavolam. Jsme ovšem svědky pravého opaku. Přitom partají od středu doprava je k mání dostatek, i bez těch, které mají nálepku „ultra“, ať už ve smyslu náboženském nebo politickém.

Posuďme:

• Likud … 30
• Yeš Atid … 17
• Modrobílí … 8
• Yamina … 7
• Yisreal Beiteinu … 7
• Nová naděje … 6
• Celkem 75 – tedy matematicky luxusní většina (minimum je 61). Jedním dechem ale musíme dodat, že toto je pouhopouhá teorie: takto uvažovat prostě nelze. Proč?

Partaje se jednak zavázaly, že „jedině s Pepíčkem ano, ale s Honzou nikdy“, jednak vykopaly před volbami navzájem tak hluboké příkopy, že jsme se dostali ke stavu, v němž „se dva hádají a třetí se směje“ Tím třetím je arabská, islamistická a sociálně konzervativní strana Raam. Absurdita situace vyšla najevo v okamžiku, kdy při sčítání hlasů Raam prolomila hranici nutnou pro vstup do Knesetu (3,25 %) – nejprve to vypadalo, že obsadí pět mandátů, nyní má o jeden méně.

Tím se rázem stal Raam jazýčkem na vahách, „kingmakerem“ – nikoli už Yamina, která tuto pozici donedávna zastávala, pokud jde o dění na pravé straně spektra. Zde vypadá počet mandátů takto:

• Likud … 30
• Šas … 9
• Sjednocený judaismus Tóry … 7
• Naboženští sionisté … 6
• Mezisoučet … 52
• Yamina … 7
• Mezisoučet … 59 – a tady přichází ke slovo onen paradox: protože nikdo z židovských stran nehodlá do koalice s Netanjahuem jít, ať už jde o strany pravicové (Yistael Beiteinu, Nová naděje), středové (Yeš Atid, Modrobíli), nemluvě o levici (středoleví labouristé či krajně levicová Meretz), dostává se Raam na pozici toho, kdo může mít větší vliv než si zaslouží.

Ne že by Raam nebyla součástí demokratické izraelské společnosti, ne že by nemohla svými hlasy v parlamentu pomoci zformovat pravicovou vládu, byť bez účasti na moci – přesto se ale ptám: bylo nutné nechat dojít věci tak daleko? Pokud bude Netanjahu nucen vzít zavděk podporou od Raamu, těžko to klást za vinu pouze jemu a už vůbec ne voličům. Do svědomí by si měli sáhnout někteří izraelští politici.

Jistě mnozí namítnou: ať Netanjahu odejde a všechno bude jiné. Proč by ale měl dobrovolně odcházet, nota bene proto, že si to přejí politici z jiných stran? Je fér žádat po šéfovi jakékoli strany aby odešel, když ho strana do svého čela demokraticky zvolila a jako lídr v celostátních volbách s přehledem zvítězil?

Neměli by spíše odejít ti, kdo evidentně prohráli? Ne, neměli; jen připomenu, že třeba Gideon Saar, předseda Nové naděje, nemůže hovořit o kdovíjak oslnivém úspěchu (6 mandátů – jeho cíl byl bezpochyby ambicióznější). Partneři by se měli navzájem respektovat (a o Netanjahuově při ať rozhodne soud – pak teprve řešme jeho politický osud).

Pro úplnost doplňme výsledky z tábora (většinově proti Netanjahuovi):

• Yeš Atid … 17
• Modrobílí … 8
• Labouristé … 7
• Yisrael Beiteinu … 7
• Nová naděje … 6
• Meretz … 6
• Mezisoučet … 51
• Arabská aliance Společný seznam … 6
• Arabská strana Raam … 4
• Součet všech těchto stran by sice dal dohromady těsnou většinu 61, ovšem koalice na takovémto půdorysu, zejména pokud jde o účast Společného seznamu, je absolutně nereálná. I kdybychom Společný seznam vyřadili a přidali Yaminu, bylo by to i s Raamem 62 – matematicky OK, politicky ovšem obtížně průchodné.. To spíš velbloud uchem jehly projde.

Závěr: Ano, volby v Izraeli skončily patem. Nikoli z viny voličů, nýbrž politiků. Ti prezidentu Rivlinovi jeho posledních několik měsíců v úřadu nikterak neusnadnili.

Inu, pošetilost mocných. (Některých.)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články