Ludvík Aškenazy – 100 let od jeho narození

Dnes tak trochu pozapomenutý spisovatel česko-židovského původu. Narodil se v Českém Těšíně, Za války byl členem Svobodova armádního sboru a byl vyznamenán za chrabrost. Jeho manželka byla dcera významného spisovatele německého původu Heniricha Manna.

Psal reportáže z Izraele, Polska, USA a Německa. Jeho kniha Putování za švestkovou vůní, koncipovaná jako pohádka, byla ve své době poměrně populární. Byl autorem četných rozhlasových her, filmových scénářů a dětských knih, které psal v němčině.

V roce 1968 po ruské invazi emigroval do Německa, kde pokračoval ve své tvorbě. Zemřel v Bolzanu ve věku 65 let.

Ludvíka Aškenazyho jsem poznal z jeho povídky Vajíčko. Přiznám se, že jsem po jejím prvním přečtení brečel jako stará Dorota. Dodnes mne dojímá jak jednoduše lze popsat šílenou dobu. I když to není úplně blogový styl, dovoluji si překopírovat tuto krátkou povídku do Blogosféry.

Ludvík Aškenazy: Vajíčko

Člověk má mnoho přátel, které viděl jen letmo. Nějak se mu připletli do života, měli v něm svůj malý výstup a zmizeli ze scény. Buď řekli „Pan hrabě byl raněn v souboji“, anebo „Alenka vás srdečně pozdravuje, ale víc nesmím vyřídit“. Přitom se na vás zasvěceně usmáli anebo si tajně vzdychli, anebo prostě hezky odešli, vzpřímeně a s citem. Každý život má své hrdiny a statisty. Není nám souzeno znát jejich skutečnou roli ve hře. Koho považujeme za hrdinu, bývá často statista; štěk našeho života se někdy stává osudem.
Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata. Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal nezkušené babičky, které byly samy doma, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji.
Měl-li špatný den, ozval se ovšem jako pohřební ústav a nahlásil dovoz vyřezávané rakve pro člověka, který zvedl telefon. Říkal:
– Tak vám tu rakev vezem, natáhněte si rubáš. A čekejte vleže.
Anebo nařídil:
— Přijďte laskavě zítra o sedmé hodině ranní na Střelecký ostrov se svým papouškem, budete oba povinně
očkováni. Děkuji vám.
Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor:
– Dobrý den!
– Dobrý den.
– Je prosím doma pan Slepička?
– O, nikoliv! odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení, – u telefonu Eduard Kohoutek.
– Tak Slepička není doma? říkával pokaždé s novým úžasem student. – A snesla vám včera vajíčko?
– Nikoliv, nesnesla, odpovídal klidný, zdvořilý hlas. – Máte rád vajíčka, studente?
– Vejce z duše nenávidím, pravil mladík. – Tak to bude asi omyl.
Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.
Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně.
Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil.
Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji.
Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku.
Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil.
Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád. Přežil to.
A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si:
– Než bych si vymyslel, jak znovu začínat.. . stejně nic nevymyslím . . . než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které si pamatuju.
Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo.
– Dobrý den, řekl.
– Dobrý den.
– Je prosím doma pan Slepička? řekl, a málem se rozplakal.
Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl: – Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné.
– Žiju, pane Kohoutku, řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo.
– Musíte tam přece mít někde slepičku, řekl. – Nesnesla vám včera k snídani vajíčko?
– Ale snesla, snesla, pravil starý pan Kohoutek. – Včera snesla, mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko.
A to je vlastně všechno, ale kdoví?

5 4 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Soňa Bulbeck
5 měsíců před

Ďakujem, Tome, opäť za rozšírenie obzorov, budem po ňom pátrať a snáď sa mi podarí nejaké knižky nájsť…je to moja krvná skupina a včera som týmto príbehom pomohla kamarátovi, ktorý mi písal v depresii a potreboval povzbudiť..ešte raz díky…

Radomira Kielbergerova
5 měsíců před

Vzpomínám si, jak jsem objevila knížku Psí život. A jak ji objevila skrz syna. Je to pár let…ostudně to přiznám. Jak jsme sedéli na gauči a zjevovali si věci a věty z té knízky a oba jsme se koukali jinam. Ani jeden nechtěl dát najevo tu silnou emoci z point, slov a potřehú. Jen nám tekly u toho hovoru slzy…zamilovala jsem se do něj…ta knízka je top ten české literatury…A chápu, proč mu Arnošt Lustig říkal milovanej Aške a Ludvíček. Tomáši. Zdravím. Není mi teď veselo, tak jen na skok. Hezkou neděli.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial