K článku Davida Vlka
S velkým porozuměním jsem si přečetl „Nekorektní blog“ Davida Vlka. Začínám mít pocit, že příslovečné ucho džbánu visí na vlásku. Nemám na mysli protestanty proti rouškám. Ty jsou na tom všem to nejmenší. Přijde mi to jako zástupný problém, na kterém se Klaus a spol. jen zviditelňují. Kdyby bylo jenom to (roušky), je kovidová doba procházkou sadem v půlnoční záři měsíce.
Ano, jde vedle zdravotních záležitostí, které nikdo rozumný nezpochybňuje, tím méně ten, kdo tím prošel (jsem zvědav, jakou řeč povede rektor Zima, až se uzdraví), také o záležitosti existenční.
A zde zjevně platí: jsou tu rovní – a rovnější.
Posloužím postřehem, který velice dobře znám a který ilustruje odvrácenou stranu toho, co dnes a denně slyšíme v televizi. Těm lidem se ze dne na den loni v březnu zhroutilo podnikání v oboru in-comingového cestovního ruchu. Navzdory nevím kolika covidovým a jakým programům nedostali nic. Přežívají také díky tomu, že jim jiní příbuzní, důchodci, přispívají ze své penze na živobytí! A to kromě leasingu na jedno auto, které potřebují (mají malé dítě – době, kdy ho počali nebylo o viru z Wu-chanu vidu či slechu), nemají žádné další povinné splátky typu hypotéky, půjčky a podobně.
Slyšel jsem z více stran: „Nedovedu si představit situaci živnostníků, kteří podnikat nesmějí, tudíž nemají žádný příjem, a musí splácet hypotéku.“ Ne každý měl či mohl mít takovou rezervu, aby se ho situace nedotkla. Řeči o riziku podnikání se „dobře“ poslouchají v zemi, kde na horší časy nebyli připraveni ti, kdo na tom z logiky věci připraveni být měli: vedení státu, vláda. Vzpomeňme na jaro 2020 a situaci s rouškami. „Národ sobě“. Pak vyčítat něco malým podnikatelům a divit se, jak to, že nemají dostatečně naspořeno, je lidově řečeno „na pěst“.
David Vlk píše: „Dodržuji všechna vládní nařízení včetně těch tupých a nelogických a nesouhlasím s jejich porušování. Odmítám být ale poslušnou nemyslící hračkou.“
Chovám se právě tak, ale těm, kdo z čirého zoufalství některá pravidla porušují, v koutku duše rozumím.
Všechny informace, které o situaci postižených živnostníků mám, jsou zprostředkované, nemohu tedy vynášet „silné soudy“. Když ale slyším nebo čtu svědectví a názory podobné těm, které napsal David Vlk, pociťuji úzkost.
Ptám se sám sebe, poprvé to zveřejňuji až teď, jak na extrémní zadlužení státu, které zřejmě bylo nezbytné, budou nahlížet ti, kdo navzdory všem těm pomocným programům ministrů Havlíčka a Schillerové stejně padnou „na ústa“ a stanou se obětí novodobých predátorů – lichvářů označovaných eufemismem exekutoři. A to jenom proto, že na zmíněné programy z různých důvodů „nedosáhli“.
Žiju na západě Čech a vzpomínám na slova jednoho respektovaného technika ve společnosti, kde jsem pracoval: „Jak to, že na druhé straně Šumavy to jde a tady ne?“ Dnes můžeme doplnit na základě příspěvku Tomáše Vodvářky: Jak to, že v Drážďanech trvá pomoc se vším všudy tři dny a u nás má nejeden podobně postižený podnikatel nárok nanejvýš tak na oči pro pláč a permanentní vztek?
Netvrdím, že stát nepomáhá vůbec nikomu, ale každý z nás, na základě buď osobních zkušeností nebo svědectví těch, kteří ty osobní zkušenosti mají, může říci: Pomáhá jak komu. A o to jde. Musíme se ptát, proč tomu tak je.
Anebo se mýlím a všechno je jinak? Kde je pravda?
Slyšel jsem premiéra hovořit o tom, že dostává maily od podnikatelů, kteří „dostávají od státu více podpory, než kdyby pracovali“ (omlouvám se za možné zkomolení výroku, ale na jeho podstatě trvám). Což znamená, že v korelaci s krachujícími premiér bezuzdně lže, nebo opravdu existují někteří, u nichž je to pravda. Pak je třeba se ptát na klíč, když někdo přežije v vatě a jiný bude zlikvidován exekutorem. Obávám se letošního roku….
Stejnou obavu slyším i od malých podnikatelů (kteří nemohou podnikat).