Prince de Ligne – čtvrt roku po Vyšehradu. Ale nejen o tom

Psát o tom? Nepsat? (Ring) Volný, Vyšehrad, Teplice. Prymula-Faltýnek, Hnilička-Husák. A mnozí další. Nejsou snad závažnější témata? Jistěže ano. Ale přece jen …

Zápasnické vystoupení v české dolní sněmovně 21. ledna jsem viděl živě čirou náhodou. Žena, která častěji sleduje televizi (já jsem zase víc na PC a obrazovku TV přijímače mám zády), právě přepnula na ČT24 – a pak už jsme to vysledovali do konce.

Něco se změnilo. Zatímco dříve bych byl rozhořčen „znesvěcením posvátné půdy“ demokratického parlamentu, tentokrát jsem se musel začít smát. Až jsem sám sebe nepoznával. „Tak už to máme i u nás. Jako na Ukrajině, na Tchaj-wanu a ledaskde jinde. Nejsme lepší, jak jsme si namlouvali.“

Nikdy neříkej nikdy.

Že incident vyvolal jeden poslanec ze dvou set? To nám, pokud jde o dobrou pověst, příliš nepomůže. Vzato kolem a kolem jde o mnoho povyku pro nic. Jenomže: stalo se a český parlament se zařadil mezi ty, kde došlo mezi poslanci k fyzickému ataku. Rubikon byl jednou překročen a tento černý cejch z análů moderního českého parlamentarismu nikdo nikdy nevymaže. Víme, na jakou adresu posílat gratulace. Lubomír Volný skončí časem v moři zapomnění, nikoli ovšem jeho „majstrštyk“.

Vzpomněl jsem si na slova bývalého premiéra Izraele Ariela Šarona: „Můžeme proti sobě pozvednout hlas, ale nikdy ne zbraň.“

Někdy je tou zbraní i hmotnostní kategorie do 125 kg v zápasnické free stylu. Ve spojení se specifickým druhem uvažování zamaskovaným do sloganu „jsem zástupcem občanů“, aniž by se dotyčný obtěžoval jako zástupce občanů také chovat.

Jak vyšehradská restaurace, která se stala osudnou ministru Romanu Prymulovi, méně už Jaroslavu Faltýnkovi, tak teplický hotel, držící od pondělí 24. ledna přední příčky zpravodajských hitparád, se pyšní honosnými názvy. Rio´s. Prince de Ligne. Radost pohledět, radost číst. Pro vyvolené i radost navštívit.

Jak ale říkala moje matka: Nahoře huj, dole fuj.

Kdysi mi kdosi vyprávěl epizodu z pracovního života. Stalo se to na noční směně v průmyslovém podniku. Dva zaměstnanci, pracující nikoli v úkolu, ale jako obsluhy zařízení, byli chyceni svým nadřízeným (s pověstí až přehnaně přísného člověka) kolem půlnoci na šatně. Na lavici – ležící spící. Mistr je ústním příkazem zvedl do vertikální polohy a přiměl k odchodu na pracoviště. Když se asi za dvě hodiny vypravil na kontrolu šaten znovu, našel tam oba ve stejné pozici. Ležící, spící.

Jak hodnotit jejich druhý odchod na šatnu? Jako hloupost? Opovážlivost? Drzost?

A jak hodnotit po vyšehradském skandálu z října 2020 teplickou akci z uplynulého víkendu?

Čas od času dávám k lepšímu příměr, který si v reálném životě nedokážu představit. „Je to jako kdyby vám při silniční kontrole dával dýchnout namol zpitý policista.“ Přítomnost libereckého policejního šéfa Husáka na sešlosti v teplickém Prince de Ligne dává tušit, že v tom našem Úžasňákově nic není nemožné.

Při výstupu poslance Volného ve sněmovním sále jsem se smál. Teplická kauza, čtvrt roku „po Vyšehradu“ mi jako veselá nepřipadá ani omylem. U vědomí všech souvislostí vyvolává spíše němý údiv. Další rozčarování, vztek z nastalé bezmoci, pocit totální marnosti. Rovnější mezi rovnými. Pokud to nazveme papalášstvím, pak dosáhlo další mety. Nůžky mezi ONI a MY se zase o něco víc rozevřely.

Co našemu Kocourkovu i Absurdistánu v jednom chybí k dokonalosti? Třeba to, aby pachatele trestného činu soudil člověk, který se s ním na porušování zákona podílel.

5 2 votes
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Inline Feedbacks
View all comments
Jan Šik
3 měsíců před

Já to viděl dvakrát. Poprvé jsem se smál. Podruhé jsem se díval se ženou na TN a ona smutně pronesla, že to k smíchu není. Už jsem se nesmál, protože u toho poslance byl vidět vztek. Jako kdyby to odněkud zevnitř se vyvalilo ven. Kolik jen lidí je teď podobně napumpováno. Co na tom, že někteří mají důvod vážný a jiní směšný. Ten vztek tu je a už mi to směšné neni, protože cítím i nenávist…

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial