Krásné, ač prekérní

Dávky sněhu jednou pro nějaká má vnoučata vypadají blbě. Dřív se tu ze sněhu s dětmi radovali černošští studenti lékařských fakult, dnes je bílo divadelním kusem skoro pro všechny. Fajn kus. I když Procházka tehdy věděl, jak na mě

Když se bílo nastěhuje i do nížin, je to nádhera. Nebudu jediná, kdo se tím magnetem nechá vytáhnout ven. A evidentně ne sama, kdo tím bílem pochoduje s maličko až debilním výrazem štěstí ve tváři. Ti, co jdou proti mně, jsou na tom podobně. Náhle vás ten neznámý zdraví, vy jeho taky, jasně, fakt paráda a přímo výraz kolektivního štěstí. Možná že s tím sněhem ve slavnostech přeháním. Někde psali, že už i pan Lada maloval svou zimu idylicky narůžovo. Tedy na větší bílo než toho bíla už v jeho době bylo. Jenomže když ta idyla je tak pěkná věc! Jak pro koho…Vzpomínám, jak jsem kdysi slíbila šéfovi, že jeho kámoše v zasněženém Alžbětíně naučím základům pletení na nově pořízeném pletacím stroji. A taky všem možným vzorům a vazbám, co se z toho stroje vykřesat dají. Aby hlavně jako budoucí podnikatel převálcoval všechny Vietnamce, co na artiklu šál a čepic v Rudě drsně vydělávaj, ačkoliv bambule tam frkaj lepicí pistolí. Přijela jsem a zaparkovala mezi dvěma třímetrovými sněhovými zdmi a nohou téměř suchou mezi hustými vločkami vešla do domu. Po nějakém zběžném zhlédnutí stroje jsem se u čaje s pohledem do okna rozplývala, jak je to tu  nich nesmírně krásné, zvláště pak, sněží-li. Budoucí velkopletař Procházka, co mu ještě na košili neuschla propocená smradlavá kola v podpaždí, a co měl dosud orosenou pleš následkem – jávam nevim jaký fachy před mym příjezdem, se na mě podíval a řekl něco v tom smyslu, že zkusí tady manželce vysvětlit, proč se do mě právě zamiloval. A chce mě tam mít aspoň na víkendy. Hrablo si můžu vybrat.

Každopádně tohle moje rozjímání mělo jednoduchý nostalgický podtext. Už bydlením nějaký čas v nížině, ale kdysi jako dítě v podobném prostředí. Kdy do školy se chodívalo z chodníku na chodník vykutanými „dveřmi“ v dvoumetrových bariérách shrnutého sněhu a kdy bylo na dvoře u našich domů sněhu na sto sněhuláků a ještě zbylo na sáňkování a boby a bunkry a skokánky. A kdy jsme se mokří a promrzlí vracívali vchodem do domu bojácně i nebojácně pod hroty dvoumetrových rampouchů. Asi nejradši vzpomínám na sáňkování o kus dál u babičky, kde třeba i žádné sáňky nebyly, ale kde tohle pro mnoho dětí spravil obyčejný černý pekáč na buchty. Ty bláho, ten jel! Doma mě pak babi svlíkla, takový ty divně hnědý bavlněný punčocháče, co jak píše Halina Pawlowská – měly po pár krocích rozkrok u kolen a špičky nohavic se plácaly dvacet cenťáků před váma, ty se celé mokré na zadku daly i s kombinézou na topení a mě kromě nadávání čekal v takové krásné sklenici čaj. Čaj neobyčejný, protože v grogovce natajňačku s rumem – A mámě tohle neřikej! Máma tohle dneska ví, a dokonce mi nedávno vykutala z krabic po své máti tuhle báječnou sklenici s mým tajným příběhem. Protože tu jednu, tu pro mě nejvíc pravou, jsem si loni rozbila a měla z toho nefalšovaný černý smutek měsíc. Budu dělat, že je pravá tahle, že to nebyla ta pískovaná, protože se mám ráda, a budu si proto ráda lhát. A já ten čaj pila z obou. Takže si nelžu…Jsou tyhle vzpomínky fajn.

Jsou. Protože můj odjezd na školu do Brna ve čtrnácti s sebou tolik sněhu tam od nás nevzal a tomu všemu je od té doby sněhově nebohatý šmytec. Z těch zim v moravské metropoli si vlastně hlavně vzpomínám na mé první velké a zimní zamilovaní a v mrazu rozkošnické vzájemné objevování u intru těsně před desátou. Čili ošmakávání pod takovým mým kožíškem, takzvanou panenkou. Možná bych tu fotku toho panenkovského modýlku ještě našla. Stojím v něm na nádraží v Brně kolem druhé v pátek, než Slovenská strela vezme hvizdem dráhu směr Havlbrod. Taky vzpomínám na bílou ušanku, kterou jsem přímo milovala, a na té fotce, co ji pořídil můj šmakací chlapec, na té je tahle ušanka taky. A je mi jedno, co tahle králičí věc na hlavě kdekomu evokuje, kak meňá slušájet, íli ňet. Pořídila jsem si ji předloni znova. Z nostalgie na ty časy. Kdy jsem se vracívávala domů k nám po dvanácti hodinách cesty vlakem, a tehdy ale opravdu zasněženější krajinou. Krajinou celé země víceméně pod sněhem a místy skoro takovou, jakou jel vlak ve Vraždě v Orientexpresu. A vracívala jsem se do ještě větších podhorských mrazů, které byly běžné a které určitě pořád někde takhle běžné jsou a je jen možné, že já jim dávno odvykla. Nevím.

Vím ale to, že když bílo vleze do nížin a měst a vytáhne vás jako magnet, musíte mezi tím šťastným přiblblým usmíváním něco přiznat. Že to může dlouho všechno vypadat všelijak a blbě, léto neni to pravý Léto a zima neni ta opravdová Zima, a podzim že přišel blbě brzy. Ale jedno že je sichr. Ještě se nestalo, aby příroda ten svůj řád i třeba zpožděně nebo i ošupajděně nějak závažně nedodržela. Dodrží ho vždycky. Ukazuje a dokazuje, že ono to všechno vždycky nějak nakonec dopadne a věci prostě v nějakém tom řádu nakonec jsou.

No tak, kdo v tom nechcete hledat přímo mou patetickou alegorii k životu a nějakým těm „blbě“, jak se to s nima má, a radši si vezmete psa a manželku a děti a půjdete ven – dobře taky uděláte. Kdo vezme pekáč pod zadek, ještě líp. A kdo ne a aspoň zavzpomíná na mokrý palčáky a pokoušení, co udělá ještě jedna přibraná holka na sáňky a ještě větší záklon těl pro rychlost našich sáněk – dobře taky. Je to prekérní, ale je to přece tolik krásné…

Hezkou zasněženou neděli přeji. Poznámka k tomu –  Hrablo nechci, vim na tuty, že máte dávno už frézičku.)

(raKia)

​…mívala jsem ten čaj ještě taky i v grogovce z pískovaného skla…ty babiččiny další, secesní, ty byly přeci jen sváteční víc a pro dospělé. 

Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lubomír Stejskal
9 měsíců před

Také jsme se dnes vydali na bílou procházku. Vlastně jste mě inspirovala, Radko. Zkusím sem dát pár fotek. Příjemný večer.

Hana
Hana
9 měsíců před

Nádhera. V pátek jsme vyšlápli bílou krajinou na rozhlednu Špulka. Koukla jsem na fotky a usmíváme se na nich zasněně. A potkali jsme samé zasněné úsměvy. Všechno bylo čisté, pozitivní, klidné, tiché, jásavè. A pak jsme dorazili do Prahy a tam kalamita podle pana Nohavici.

Tomáš Vodvářka
Admin
9 měsíců před

Ahoj Radko, díky za poetické vzpomínky….já jako echtovní městské dítě jsem byl podobných zážitků bohužel ušetřen, ale jak praví klasik: „tam, na tom zasněženém svahu muselo být krásně“….

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial