Poprvé zde

Je-li člověk někam pozván, sluší se hned po pozdravu za pozvání poděkovat. Činím tak i já. Zdravím a děkuji. Na internetu jsem (teprve) od roku 2006 (byl to dárek k mým padesátinám) a toto je můj třetí blog.

Po již zaniklém Big Blogeru a prostoru pro blogery na serveru iDNES.

Když mi Tom tuto možnost nabídl a já napodruhé přijal, hodně jsem přemýšlel o tom, čím začít. V mládí jsem býval knihomolem a jednu dobu jsem se zaměřil na první větu románu. Proč spisovatel začal právě takto? A je to vůbec důležité? Myslím, že ano. Máme-li první větu, snadno přidáme druhou, třetí, další. Psaní je svým způsobem „o první větě“.

Mojí nejoblíbenější beletrií je trilogie Josephus Flavius od Liona Feuchtwangera. Poprvé jsem ji četl jako teenager, tedy před více než pětačtyřiceti lety. Dodnes mi v paměti zní první věta úvodní kapitoly: „Šest mostů vedlo přes řeku Tiber.“ Pevně zakotvila v mém nitru, podobně jako první věta Bible, kterou jistě citovat nemusím.

Dospěl jsem k závěru, že první věty mají svůj podstatný význam. Nejen v literatuře, ale při také při premiérovém setkání. Nebo vůbec při komunikaci. Čím začít po nezbytné společenské frázi?

Teď si ale uvědomuji ten paradox. Uvažuji tu nad něčím, co už mám za sebou. První větu jsem si přece odbyl v úvodu svého premiérového blogu na těchto stránkách. Mně jde ale ještě o jednu první větu – toho, o čem chci dnes psát.

Nuže tedy.

Letos se mi jako bumerang vrátil smutek. Smutek z konce Vánoc. V mládí jsem konec svátků, večer na Štěpána, nesl dosti těžce. Přál jsem si, aby ta tajemná, jedinečná a slavnostní atmosféra trvala alespoň do Tří králů. Aby nepřišly žádné všední dny. Proč?

Ano, byl to do jisté míry pocit „královské slávy v prostředí obyčejného chléva“ – jako tenkrát v Betlémě. Pocházím ze skromných poměrů. Z rodiny, v níž se protestantská víra rodičů přetavila do víry evangelikální. Rodiče nás vedli k biblickému křesťanství. Jeden z vnějších projevů: na Vánoce se u nás nestrojil stromek.

Skromná výzdoba, to ano. Také dárky, slavnostní večeře se salátem a řízkem, dárky, duchovní vánoční písně, v podvečer Štědrého dne bohoslužba. Šel jsem do života obohacen o poznání, že i bez stromku je možné mít opravdu požehnané Vánoce. Natolik, aby si přál, ať jejich duch trvá do Tří králů. Tak tomu v praxi ovšem nebylo; svátky odezněly a mně se po nich stýskalo. Hodně stýskalo. Samozřejmě: dalším majákem byl Silvestr a Nový rok, ale ty všední dny mezitím a potom. Ty jsem chtěl ze svého života vytěsnit.

Jako když vám až příliš rychle uběhne fantastická dovolená snů: také vás příliš neláká všední život.

Tentokrát se mi ty pocity vrátily. Svátky byly fajn, ale najednou tu byla sobota večer šestadvacátého. Naštěstí následovaná nedělí. A mně začalo být po těch svátcích teskno.

Lidé, kteří mě znají, mohou namítnout: O co ti jde, když jsi už rok v penzi. Svátek nebo pátek, to u vás, státních rentiérů, zase takovou roli nehraje. Je to pravda, ale o tom to tak úplně není. Jde o ten sváteční pocit, který ve všedních dnech vyprchá jako mlha z náhle otevřeného mrazáku na vakcíny proti covidu.

A ti, kdo mě znají ještě blíže, mohou přidat: Copak jsi se nepotěšil se Zuzankou? Ale ovšem. Měli jsme doma na noc a celý den dvouletou vnučku. Je to princeznička, sluníčko, poklad. Okamžiky s ní člověka obohatí víc než cokoli jiného, patří k nejlepší náplni života. Jenomže pak zazvoní zvonec, přijedou její rodiče – a pohádce je konec. Smutek se znovu vkrade do duše, sotva se jejich mazda ztratí za první zatáčkou.

Nemohu říci, že se netěším na Silvestra (v komorním prostředí), na Nový rok. Pak ale přijdou všední dny léta Páně 2021. Co přinesou?

Na Štědrý den 2020 jsem měl poslední službu svého života. Po šesté hodině večerní jsem se rozloučil se svými spolupracovníky, slyšel příjemné „sloužilo se mi s tebou dobře“ a odjel domů, kde na mě čekala žena. Se slavnostní večeří, dvěma číšemi šampaňského a slovy: „KONEČNĚ!“ Objali jsme se a začali novou éru společného života. Zahrnující také to, že už nikdy nebude o Vánocích, na Silvestra a Nový rok sama.

Netušili jsme tehdy, jak odlišný od našich představ nadcházející rok bude. Nejprve jsem si nevšiml na opraveném parkovišti zvýšeného obrubníku, nevybalancoval klopýtnutí a skončil na měsíc s rukou v sádře. Následovala pandemie a pomoc staršímu vnukovi s distanční výukou, neboť oba jeho rodiče přišli ze dne na den o práci a o příjem – působili v cestovním ruchu. Následovala série odborných vyšetření, diagnostikovaný nádor a v létě operace. Na každoroční vyvrcholení roku, pobyt a focení v korálovém moři, jsme mohli zapomenout.

Nebylo to v souladu s tím, co bychom si přáli. Přesto mám velký důvod k vděčnosti: operace dopadla dobře, nebezpečí je zažehnáno. To je moje nejdůležitější zkušenost právě končících roku 2020.

Do toho nového přeji všem autorům a čtenářům tohoto webového prostoru, aby byl lepší než ten uplynulý. Věřím, že to není nemožné.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články