Nejslavnější milenec a jeho dárky

Byl to ten, co mu ujely nohy a byl z toho návod, jak být lepšími. Marie si tenkrát ani nestihla vybrat, jestli chce. Ale aby prospěla velké věci, věc pokorně přijala. Nakonec – sex je náš. A Josef se stal nejslavnějším paroháčem.

K tichu sváteční první adventní neděle tohle zlehčení možná nepatří, ale o čase vánočním frivolně, leč půvabně, píše i francouzský spisovatel Francois Cavanna. O tom, že Bůh svede Pannu Marii spíše s politických důvodů než z vášnivé lásky, udělá jí dítě a dobrotisko Josef se smíří s domácností ve třech. Ačkoliv se nemůže tak zcela zbavit zvyku nahlížet za dveře skříně, zda se v ní neskrývá Bůh v podvlékačkách. Panna Maria nakonec porodí v žalostných hygienických podmínkách, Ježíšek se narodí z neznámého otce – což potud tohle celé není moc mravné. Protože Bůh ještě není křesťan. Strpení!

A trocha rozboru.

První adventní nedělí začíná nový církevní rok. K okolnostem oslav času adventního jako příchodu Pána nacházíme zajímavé důvody až od čtvrtého století. Advent jako příchod je vnímán v křesťanské nauce jako záležitost nejméně čtyř výkladů. Ježíšovo narození jako pro nás to nejfrekventovanější není jediné. Starověcí teologové mluví o Adventu v chápání čtyř možností. Nejprve jako vycházení božského slova z Boha Otce. Vstup tohoto slova, které bylo na počátku a kdy toto slovo Bůh příchází do lidských dějin. Třetím je už zmíněné narození Krista a velmi potřebný příchod Krista do života každého z nás – naděje a láska, víra. A čtvrté – příchod Kristův k Poslednímu soudu na konci dějin. Kdo je neznaboh, nebo znaboh svým vlastním bezkostelním způsobem, poučení mystických teologů a věrouky mu takto stačí, a nebo ho nepotřebuje vůbec. Dodejme ale svátečnímu času míru poněkud poctivější, nikoho to nezabije.

Advent, těm, kdo chtějí, nabízí čas ztišený, co svým způsobem může promlouvat úplně ke všem. Jako dárek Boha našemu světu – kromě toho jednoho přeslavného dítěte,  je obdarování schopnostmi Michelangela Buonarratiho, a to vpravdě geniálnho rozměru. A který v jistém retaurnu jako slušné „dítě“ zprostředkovává jedno z nejúžasnějších setkání nám obyčejným s Ježíškovým tatínkem.

Na stropě Sixtínské kaple si Michelangelo střihnul Boha po dokončení své lopotné tvůrčí práce v zdánlivě nemravné poloze, průvodci v kapli na tuto část stropní fresky spíš neupozorňjí. Namaloval Stvořitele otočeného a v tom otočení má Bůh holou vystrčenou zadnici. Není nic lepšího, čím bychom nahlédli Stvořitelovu velikost a dodatečně potvrdili Marii, že ten zvláštní sex tenkrát podnikla s milencem nejlepším a pravým.

Co holou zadnicí Michelangelův Bůh říká? Jednoduše vše, co je nám blízké. Lidi, koukejte, udělal jsem, co jsem mohl a snad jsem na nic nezapomněl. Jsem utahaný jako kůň a zbytek nechávám na vás. Musíte chtít vy sami a není to o tom, že já jsem tolik jiný. Vidíte? Mám stejný zadek jako ty i ty, jsem jedním z vás. Budu vás vždycky chápat, když nebudete vědět, jestli to, co děláte, děláte dobře. Jsem ten první, který pochopí, že toho máte dost. Vím vážně, o co jde. A budu vám nablízku jako vzor, že i to, co zdánlivě nejde, se nakonec v dobré obrátí. Důležité je si věřit. A jakož se teď k odpočinku obracím já, kterému to snad věříš,  věřím člověče já tobě. Že to takzvaně dáš. Když si budeš pěstovat víru, naději a především lásku, dokážeš všechno.

Co na závěr? Narodí se dítě, Mesiáš. Je dobře, že tohle tak trochu aspoň jednou za rok prožíváme. Začínáme bilancovat rok, co jde k Poslednímu soudu, a snažíme se to zvrtané nějak napravit. Mírníme se najednou a i se těšíme a zase všechno upínáme docela zdravě a taky filosoficky stylově na děti. Které už ode dneška, co jste jim dali za okno onen světelný cirkus a prvně bojovali s požárem věnce, skáčou po obýváku a možná očekávají meet. No co – když si tak zvykly… Nebo aspoň ťukají maily a dožadují se nás dospělých na Ježíškovu adresu. S zavináčem. Přání.

Je zkrátka dobře, milý Bože, žes to tenkrát vzal s Marií tak zkrátka. A je jedno, jestli z politických a strategických důvodů, anebo proto, že tě to při pohledu na pěknou cudnou Marii tak nějak přirozeně rajcovně napadlo. A chvála Bohu, žes byl už zase jako chlap v kondici. Marie každopádně nenalítla. Josef je každopádně kofr chlap – láska vtělená. Tolerance sama. A Ježíšek, až se narodí, si sice maličko zazlobí, pěkně to taky odnese – což ty víš. Ale svůj díl přinese. Budou o něm slavně psát a dávat nám toho kluka za příklad. Jak se věci dají řešit. A že jich k řešení je! Hlavně – Víra, Láska, Naděje. To narození dopadne dobře.

A ještě něco, když už jsme u těch dárků.

Neponechám stranou, že bych u Tebe chtěla protekci. Aspoň nějakou malou. Naději…nejen pro mne.

—————————————————————————————————————————–

Všem hezký Advent.

Neodpustím si k němu poznámku. Tyhle věci tu mnohem líp vždycky uměl napsat Tomáš Vodvářka. Vzala jsem to za něj. Nějak, po svém, nevážně a vím, že všelijak. Kdo ale chce líp – civilně, což je ta nejlepší cesta – dole ve videu mše jiného Tomáše. Pátera Tomáše Halíka.

hezký předvánoční čas

abyste rozuměli –

(psáno proBlogiDnes a …Blogosféru- kde je Tomáš, který o věcech Adventu a Vánoc vždycky píše tak, že je to pro mne milé a poučné rozsvícení nejen v tomhle čase)

​

(raKia)

​

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články