Paní, co čistí kapesníkem lavičky

Občas potkáme někoho, kdo dělá záhadné a nepochopitelné věci. Jako jedna tajemná paní s papírovými kapesníky v parku.

Uprostřed jara svítilo slunce a zlehka pofukoval větřík, který mě hladil jemně po tváři, což už dlouho nikdo neudělal. Seděl jsem na terase jedné kavárny naproti městského parku a cpal se čokoládovým dortem. Při takovéto krásné činnosti nečtu, nepíšu a ani nesurfuji na mobilu. Soustředím se na zákusek a k němu sleduji okolí, aby mě nic neušlo. Samozřejmě, že je za tím zvědavost. Bavím se tím, že se snažím hádat povolání lidí, které potkávám.

Třeba jedna asi třicetiletá blondýna. Seděla u vedlejšího stolku v černém kostýmku a měla před sebou otevřený notebook. Jednou nohou v lesklé lodičce zuřivě poklepávala o zem. Se stejným zápalem bušila do počítače s lehce vyvalenýma očima a zatajeným dechem. Nemusím ji pozorovat dál. Stoprocentně manažerka.

Nebo o něco málo starší muž stojící u odpadkového koše a kouřící cigaretu. Vysoký, urostlý a ostříhaný na ježka. Opíral se o multikáru a pozoroval blondýnu se stejným zaujetím, jako já jeho. Uhádnout zaměstnání muže bylo jednodušší. Měl na sobě oranžovou vestu s nápisem Technické služby.

Další muž, asi padesátiletý, procházel po chodníku okolo kavárny v elegantním šedém saku. V ruce držel ošuntělou aktovku, díval se neurčitě do dálky a usmíval se. Jeho polobotky klapaly stejně jako ženské podpatky. Připomínal právníka, ale ten by měl sevřené rty a neusmál se. Šlo určitě o lékaře.

Vzdychl jsem si. Kousek výborného dortu do mě padal bleskově jako Němci do krytu. Navíc dnešní hádanky jsou tak jednoduché, že mě za chvíli přestanou bavit. Dojedl jsem, utřel si ústa od čokolády ubrouskem a napil se kávy. Pohled na okolí mě začínal lehce nudit. V tom moji pozornost upoutala starší dáma, která přicházela k lavičce na kraji chodníku. Na první pohled vypadala jako důchodkyně a už jsem si chtěl zase povzdechnout nad jednoduchostí hádanky, když mě zaujala činnost, kterou začala provádět.

Čistě a střídmě oblečená, v dlouhé sukni, nakrátko ostříhaná, se vztyčenou hlavou a rovnými zády. Na první pohled dáma a ne ledajaká. I když trochu postarší. Z decentní kabelky vytáhla papírový kapesník a začala lavičku utírat. Zarážející byl způsob, kterým se do věci pustila.

https://pixabay.com/photos/benches-autumn-park-rest-sit-560435/

Pokud přijdu k lavičce a je špinavá, většinou ji otírám na místě, na které si sedám. Žena však očistu pojala poctivě. Utírala lavičku postupně zleva doprava. Pečlivě. Místečko vedle místečka. Když ušpinila jeden papírový kapesník, nabrala směr k odpadkovému koši, u kterého se stále poflakoval muž v oranžové vestě. Dáma ho požádala, aby odstoupil a zmuchlaný kapesník hodila do koše. Potom se vrátila zpátky.

Z balíčku vytáhla další bílý papírový kousek a pokračovala. V tu chvíli mě opravdu začala zajímat. Rukou jsem si podepřel hlavu a okolní svět neexistoval. Zapomněl jsem na kávu, která pomalu stydla. Starší paní pokračovala v systematické hygieně městské lavičky a mě napadlo, že na někoho čeká. Jasně, proto ji tak usilovně leští. Možná pro manžela. Hm. Ne, to ne. Spíše pro milence, chce pro něj jen to nejlepší. Hm. Taky ne. Úplně jinak. Lavičku vzorně čistí pro syna, který bude mamánkem.

Tentokrát jsem se spletl. Jakmile skončila s čištěním, na které spotřebovala balíček kapesníků, sedla si doprostřed lavičky. Jen na krajíček, ani se neopřela o svá rovná záda. Nohy měla přitisknuté způsobně u sebe. Sáhla do kabelky a vytáhla z ní malou knížku. Nikdo další nepřišel. Polkl jsem, jako bych do sebe dostával další kousek čokoládového dortu. Proč tak vzorně vydrhla celou lavičku, mi nebylo vůbec jasné.

Člověk je tvor, který je stále nespokojený. Zatímco ostatní povolání dnes nebyl problém odhalit a daný případ se pro mě stal tím pádem nudným, dáma s papírovým kapesníkem zůstala záhadná. Tedy, i přitažlivá, dokonce přes její věk. Tipuji, že byla alespoň o dvacet let starší. Jenže moje zvědavost byla neukojená, což samozřejmě vyvolávalo pocit nespokojenosti. Po chvilce váhání jsem zamával na servírku a objednal si kopeček vanilkové zmrzliny. Za půl hodiny čokoládové.

Nedělo se pořád nic. Se stejnou rozvahou a pečlivostí, s jakou čistila lavičku, si nyní četla. Pomalu obracela jednu stránku za druhou. Já se pokoušel se svou čtečkou o totéž, ale oči mi neustále odbíhaly k oné dámě. Po hodině se před mýma očima začal zhmotňovat další kopeček zmrzliny, tentokrát pistáciové. Paní Tajemná však najednou zaklapla knihu, důstojně se zvedla a odešla. Já zaplatil a zklamaně šel pryč. Vlastně skoro běžel, protože při čekání jsem nechtěl odejít ani na záchod, abych o něco nepřišel a teď už byl nejvyšší čas.

Po měsíci se mi paní začala pomalu vytrácet z hlavy, až nakonec odešla do zapomnění. Naše setkání proběhlo ještě jednou. V dusném létě na začátku srpna jsem ztěžka dopadl na lavičku v městském parku. V bílých kalhotách a stejně barevném bavlněném tričku to není dobrý nápad, což mi došlo hned po dosednutí. Opatrně jsem dlaní pohladil lavičku a jako obvykle čekal, že na ní budou špinavé šmouhy nebo prach. K mému překvapení nic. Ruka byla čistá, stejně jako celá lavička. Vyleštěný posed přinesl z minulosti vzpomínku na záhadnou dámu.

Najednou jsem ji znovu spatřil. Kráčela rozhodným krokem přes park a v ruce držela balíček papírových kapesníků. Roztrhla obal, jeden uchopila do svých douhých prstů a pustila se do usilovného čištění vedlejší lavičky. Nervózně jsem poposedával, jako bych se bál, že přijde na moje zvědavé pohledy. Když skončila s čištěním, opakoval se scénář podobný dějství u kavárny. Sedla si doprostřed lavičky, jen na malý kousek, vytáhla knihu z kabelky a asi hodinu si četla. Potom vstala a mrkla na hodinky. Přesunula se k další lavičce, vytáhla další balíček kapesníků a začala opět s údržbou. Asi po deseti minutách si opět sedla do středu lavičky a znova sáhla do kabelky po knize…

Tehdy mi to došlo. Jsou lidé, kteří ve svých životech konají obecné dobro. Čerstvě vystudovaný lékař odjede do Afriky léčit nemocné. Významný podnikatel v kraji se rozhodne postavit dětský domov. Mladý student začne pracovat v domově pro seniory jako dobrovolník.

Tato paní nedělá velké činy, o kterých se mluví v televizi nebo které se sdílí na sociálních sítích. Ona prostě jen pro všechny lidi na světě čistí lavičky.

Psáno pro blog iDNES.cz

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vlasta Fišrová
5 měsíců před

To je milé téma… úplně to vidím, sebe jak si dávám dortík v kavárně a pozoruju lidi, a pak i jako tu, co čistí lavičky papírovým kapesníčkem. 🙂 Nejsem ale tou důkladnou, že bych celou lavičku… takže vlastně trochu sobeček. 🙂 Ale zas ráda pochválím, když někdo hezky píše nebo dělá něco dalšího užitečného, aby měl radost, že to i další člověk vidí a je za to rád, jak každý z nás dělá něco dobrého a svět je hned hezčí. Než jen zakaboněně procházet městem a nadávat u piva nebo klávesnice. Hezký den přeji a těším se na další prima… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
5 měsíců před

Zdravím Honzu Šika a jsem moc rád, že rozšiřuje naše řady. A hned krásnou povídkou, která potěší v nedělním ránu.

Radka Kielbergerová
5 měsíců před

🙂

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial