Kde se taky ještě bere švejkování
Nechci se zabývat významem slova švejkovat, kdy slovo napasujeme na zaběhnutý životní ízystyl vůči příkazům. Chci se zabývat tím, kdy se švejkování uděje i těm, co by si se Švejkem ruku nepodali. Jedna bitva k poučení pro dnešek
Nechci se zabývat významem slova švejkovat, kdy slovo napasujeme na zaběhnutý životní ízy styl vůči příkazům, a tedy systém, jak mus srandisticky obejít či vesele ustát: Pravidla „mě“ prostě štvou. Nechci ani rozebírat Švejka jako figuru, protože někdo – skupina právě vypsaná, ho má za superhrdinu, a pak jsou zas ti, co v něm vidí vykuka. Který se všemu jako úhoř přizpůsobí, při třetí světové bude mezi historkami někde v krytu přikrmovat krysy a hrůza se ho nebude týkat. A bude stejným i v čtvrté i v páté světové. A pro cizince? Figura tak nepochopitelná a odtažitá, že naše národní jásání zpola nechápou. Humoristický román je to tak napůl, ale to už bych byla s někým v křížku. Pravda je, že to celé je Haškem vymyšleno geniálně. A že pojmu švejkovat rozumíme.
Chci se zabývat tím, jak se švejkování rodí u jiných. U těch, co by si se Švejkem skoro ruku nepodali a co je pro ně nařízení svaté a v jeho liteře ctí řád. Řekněme klasicistní, v němž jsou tito vychovaní. A kdy u nich jdou ve vypjaté chvíli osobní emoce stranou, neb společnost a její priority, toť lajna téměř první. Jedině tohle prý vytváří stabilitu a klid pro všechny.
Několik let mě dojímá příběh kraje Hradce Králové, památná bitva roku 1866 a takzvaná Alej mrtvých. Na paměť téhle bitvy s mnoha tisíci mrtvými tu najdeme řadu obelisků, muzeum a kousek dál dojemný pomník střezetického válečného koně. Každoročně se tu v červenci konají slavnosti rekonstrukce bitvy prusko-rakouské války. Největší střetnutí s největším počtem nasazených vojáků na našem území se stalo rozhodujícím momentem pro budoucnost Rakouska, kdy v bitvě poražené Rakousko přišlo o své dosavadní čelní postavení v Německu i v severní Itálii. A čekaly jej nepříjemné ústupky požadavkům států v rámci své říše.
Co je zajímavé? Historici i zapálení nadšenci, kteří dnes rekonstruují bitvu pro diváky, se svorně shodují v jedné věci. Bojové pluky Čechů patřily k tomu zcela nejlepšímu, čím rakouská armáda disponovala. Naši vojáci prý vykazovali největší vzdělanost a připravenost. Ostatně alej smrti je spojena s neuvěřitelným hrdinstvím českých dělostřelců v době ústupu armády, kdy právě Češi kryli do posledního muže všem záda. Jenže se nestalo něco, co se stát mělo. Pochvala za odvahu a nasazenost pro vojáky, kteří šli v roce 1866 zcela oddaně a nesmlouvavě jako Češi za Rakousko bojovat, nepřišla ze strany rakouské vůbec. Paradoxně – odvahu a vojenskou čest našich vojáků uznale ocenil a poraženému přiznal pruský vítěz, tedy nepřítel. Ten, kdo by své řady ocenit měl, Čechy nikdy neocenil. Jak zaznělo v televizním dokumentu – tahle křivda a pražádná motivace je místem v historii, kde začal růst zcela jiný vztah k Rakousku a kde se počíná rodit něco, v co o pár desetiletí vyroste Haškův Švejk. Tedy kdy čeští muži nevědí, vahájí a nerozumí, proč mají ztrácet život, ruce a nohy pro kohosi jiného. I přesto víme, že Šrámek i Gellner do světové války dvacátého století půjdou. Že furiantsky skousnou ret a rozkazu se nakonec podvolí…Jen, pane hejtmane, nevím, proč tohle lidské běsnění mají odnést koně. Voják, to je voják. A ten musí jít. A jde.
Příběh slavné bitvy nechť má zúročení…
Žijeme dobu, která nás zkouší. Nejméně tři čtvrtě roku žijeme ve strachu z koronaviru, kdy na lištách našich monitorů vyrostla nová položka, v níž rostou počty mrtvých. Je však důležité a dobré se vrátit na poctivý začátek. Co na něm vidíme?
Vidíme armádu těch, kteří přijali všechna nařízení den ze dne jako svou povinnost a rebela bylo vidět jen jako čirou vzácnost. Všichni se pomyslně začali držet za ruce a dokázali vyhodnotit, kde je jich třeba a koho je třeba chránit. Mnozí velmi brzy kryli zcela automaticky druhým záda, dodávali nápoje, jídlo, šili pro ostatní roušky, vznikala centra ověšených plotů – darů anonymních švadlen. Vznikaly, a zcela bez řečí, domácí dílny, vědci zahodili jiná bádání a věnovali se problému teď a hned a nikdo je nemusel vodit za ruce. A i navzdory chybám vlády, která zaspala a slovy podnikatele, jenž vyjednal zásoby v Číně, vykázala parpodivnou nepřipravenost, všichni téměř bez výjimek pochopili, že nadávky na vládu nejsou a nebudou řešením. A svůj díl práce – pospolu tohle zvládnout, celá země velmi pokorně přijala.
Máme tu druhou vlnu covidu. Narostla nám prý rebelie…já živě a reálně na ulici, v obchodech, v dopravních prostředcích, ji skutečně kolem sebe v žádném kvantu nevidím. Lidé se také prý nezodpovědně objali, vyrostli jsme v švejky, remcáme. Nechápeme. A taky něco vidíme a taky něco nevidíme.
Vidíme denně narůstající čísla a k tomu komentáře, které varují a scénaristicky naznačují a barva všeho je černá…A ti srovnanější – a já se k nim vážně řadím, získávají pocit, že kdyby všechno dělali, je jim jakoby podprahově stále důkladně připomínáno, že něco by šlo vylepšit a čas na to je malý, člověče, a sčítej svoje viny. Nejde ti to…Psychika pracuje.
A co opravdu nevidíme? Motivaci a pozitiva. Když Václav Havel tušil, že roste třída, která bohatne, a že intelektuálové získávají tolik moci, až se věci přehupují za mantinel zdravého pohledu na dělnickou třídu, byla dělnická třída ta první, k níž mluvil s úctou ve svém novoročním projevu. Děkoval jí za – pro zemi, nosný pilíř hmotných výsledků, děkoval poctivým podnikatelům za trpělivost v dobách zmatků, za jejich dennodenní boj v nejistotě. A všechny profese od něj slyšely, jak jsou důležité, proč jsou důležité, proč jim přeje sílu a proč jsou potřebné. Skoro otcovsky vysvětloval, proč jsou i ony potřebné. A kdo ho poslouchal, musel bytostně cítit, že tenhle muž vás každého chce i on bytostně chytit za ruku a že do toho jde s vámi.
Nejsme špatní. Nejsme národ a obyvatelé, kteří potřebují vyměnit za nějaké lepší a poslušnější, jako si to s námi přál ten, co ho dostali ve dvaačtyřicátém v Praze-Libni v jedné zatáčce. Svoji pokornou upozaděnost jsme všichni od března prokázali. Maličko nás možná opustila…
A tak si tu tak říkám, jak to kdysi udělal právě Václav Havel… Aby švejkování jako pojem skoro nešlo na koho napasovat, a jak tohle kdysi udělal ukoktaný král Jiří, že Británie dodnes královskou rodinu miluje…
Ona totiž semtam pochvala a pocit opravdové a upřímné sounáležitosti, pochopení, prosba, malá úcta i poděkování a motivace ze stran velitelů, když je zle, ta totiž švejkům vyrůst skoro nedá.
Zmínila jsi V.Havla. Fakt by mne zajímalo, co by na současnou situaci řekl. Bohužel, intelekt se z Hradu dávno vytratil, už tam zbyla jen mrva, kterou bude nutno za 2,5 roku vyvézt a snad se objeví někdo, koho budeme poslouchat a přemýšlet. A třeba zase umenšíme švejkování.
Děkuju za přečtení. Je to fakt dlouhé. No, Tomáši, o jednom jsem přesvědčená. Nejel by proti vládě v nařízeních, ale zaprvé by striktně vyžadoval pro lidi rozumné vysvětlení kroků, jisté zpovídání se z úletů…on dokázal být pro věc i jaksi protivný…a určitě by to celé zastřešoval svými vstupy, kdy by lidi povzbuzoval. Určitě by si rýpnul a dal znát, že jisté zapření mezi futra díky nesystémovosti chápe. Myslím si skromně…:) drzá jsem co?:))
Bitva u Hradce inspirovala i neznámého tvůrce k písni o kanonýru Jabůrkovi. Která krasopisně zapsána pradědečkem leží někde v domácím „archlívu“. V bitvě padl i můj praprastrýc Karel. Proč naši tak statečně bojovali? Proti Prušákům. Protože to Rakousko bylo jaksi i naše. Leč zastaralá výzbroj musela logicky přinést porážku – rakouské flinty se musely ládovat zepředu, kdežto prušácké už měly patrony. A tohle byl první krok k následnému pádu R-U. Vámi zmíněné švejkování mě přivedlo k návrhu na název naší republiky – Švejkcarsko. Ono je to někdy jediná metoda, jak přežít bez újmy na duševním zdraví, objeví-li se přespříliš blbců… Číst vice »
tak švejkcarsko mě potěšilo , je geniální:)) je to pravda s námi občas těžší, ale třeba fakt to jaro mi přišlo, že to všechno lidi v tom nejdůležitějším takzvaně dávají. A až dojemně a já tuhle snahu chci pojmenovat…prostě spravedlnost. Nyní -Zkrátka příliš příliš chyb a na závěr muž, co může znát cestu, jak ven, ale … cosi tam chybí. A to nejsou moje emoce… to je reálný stav, že proč za ním lidi prostě nejdou a remcají dál. Když budu donekonečna věštit hrůzu, donekonečna chrlit , co by měl manžel dělat líp… zapře se mezi futra a denně bude… Číst vice »
Těžko kráčet zas mužem, který sám neví, kudy kam. Ukázkový vůdce je v Cimrmanově Dobytí severního pólu (zpaměti to nedám přesně): „Lyže nasadit!“ – „Ale Karle, je tam přejezd!“ – „Vidím! Lyže sundat!“
Bitvu s virem dobře charakterizuje Cimrmanova metoda poznání:
Omyl – z počátku nepřesný
Zpřesňujeme omyl
Omyl dokázán – nevíme nic.
Jarní události naznačují, že se tu začala rýsovat občanská společnost. A to tedy ne! Takže to chce znova lidi rozhádat.
Ve finále nebyla úplně rozhodující ta technická převaha pušek, ač se to tak traduje, ale nedisciplinovanost nižších velitelů a zbytečný pokus o znovudobyti lesa Svib. Jednotky nebyli tam kde měli být když na bojiště dorazila další část Pruske armády a bitva ač se pak bojovalo ještě dlouho byla ztracená. Dělostřelectvo měla Monarchie třeba ve srovnání s Prusy podstatně lepší. Mimo epickeho boje delostrelcu podala stejný výkon a obětovala se při ústupu hlavních sil i jízda.
Jednotky nebyly, to je hrozná hrubka
A pro cizince? Taky jsem nad tím uvažoval (mám rád absurdity i absurdní humor). Jak tomu rozumí třeba Japonci a jestli to překládal čech co umí japonsky nebo naopak. Kamarád z německa (BRD) si ode mne půjčil knihu Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona a říkal, že se u toho dost bavil … Jenže on byl trochu jiný němec Maminka byla odsunuta z Opavy do Bavorska a babička byla češka. Němci (ty co jsem potkal při své práci) mi připadali jako suchaři, co se nezasmějí nebo se smějí a já nerozumím proč. Podobně jsou na tom asi Japonci. Tak… Číst vice »
🙂 Do japonštiny to muselo projít rukama spousty lidí. Baví mě korektury češtiny – bohužel se tím nedá uživit, ale přivydělávala jsem si jimi na studiích a dostal se mi ke korektuře překlad z němčiny Němkou, která umí česky. Ten text, i když česky, byl katastrofa. Vůbec jsem nevěděla, z které strany se do toho pustit. Nakonec jsem tu knížku vnitřně přijala za svou, sebrala odvahu a přeformulovala ji odstavec po odstavci, větu po větě česky celou vlastně sama. Když si teď v recenzích přečtu „pěkné čtení“, je to pro mě odměna nejvyšší… 🙂 Tak třeba toho Švejka nakonec taky… Číst vice »
:))k obrazu japonskému:))) to je hezký:)
díky moc…no, mnozí cizinci to pobírají údajně dost vážně, jakože – a tenhle týpek bez charakteru je váš národní hrdina? Kdesi jsem četla , že pro někoho známého v cizině prý román velmi dobrý, kdy ale Švejk je zvláštním hutně odporným hrdinou:)) že jako trochu nezvyk:)
děkuju:)