Tak se mi zdá, že nás nic nedělí

Víkend byl hlavně ve znamení voleb. A poct Karlu Gottovi, který nás před rokem opustil.

Karla Gotta netřeba rozebírat a nějak představovat. Můžeme jen každý vzpomenout, co mu do uší nalezlo nejvíc. A tohle hodně barvité bude, protože jak ho bylo skutečně plno, v uších máme každý to své. Když pominu z dětství Bínemáju a ty dvě pohádky – Jak se budí princezny, kdy máme jít za štěstím, a ptáčka, co nevíme, kde má hnízdo, skončím u svého oblíbeného a zcela jiného bratra Jana, který tenkrát někam šel. Coververzi hitu All By Myself s hudbou amerického skladatele Erica Carmenna na motivy koncertu Sergeje Rachmaninova. Ta píseň mi učarovala jako velmi malé, aniž bych tušila, jakýmže ukrytým poselstvím textaře Zdeňka Borovce vlastně v své době byla.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kam_tenkr%C3%A1t_%C5%A1el_m%C5%AFj_bratr_Jan

Druhou skladbou je Pojď, půjdem na zem hledat démanty. Byla doba soudruhů a soudruzi jsme byli – byly i my. Byl to asi druhák a modelování, sochařina, a my se špachtlemi kopírovali hlavu Tuberkulózní dívky. Akademický sochař nesmlouvavé špachtle v zaboření na znamení – stojí to za prd, nahoď to znova, těžkého sarkastického humoru k tomu, měl u naší tvorby tradičně, stále a vždycky rádio na takzvané plné kule. Když v tu chvíli Mistr spustil refrén o hledaných démantech, ozvalo se: ,,Panebože von je hledá dneska už potřetí a ještě je nenašel. To už mam dneska za sebou voko, nohu, jednoho malýho Štursu a máme tady tuberačku, skoro pět večer, a von je ještě nenašel. Tady si to sprav, děláš jí hubu jako koňovi, soudruhu, jdu si dát cigáro. No třeba je najde…démanty.“ A v zachrchlání odešel. Zážitek na Karla Gotta tohoto kalibru zkrátka nezapomenete…jakož ani ten ryze čerstvý z letošního léta.

Byl celkem teplý červencový den a my si to s kamarádkou Míšou štrádovaly z rozhledny Kosíř krásnou krajinou, teď už po silnici, mezi planými jablůňkami a poli ječmene. Moc lidí jsme nepotkávaly, ale nešlo si nevšimnout jednoho břichatého spáče, který právě v stínu těch stromků nalezl místo svého odpočinku. Kolo opřené o kmen, kolem spousta igelitek s „něčím“ a spánek tvrdý až k závisti. Narovinu řečeno, vypadal strašně a my obě zadoufaly, že jak spí jako zabitý, že opravdu spí. A že zabitý není. Spěchaly jsme na vlak, silnici jsme ukrajovaly ráznými kroky, když se za námi ozvala operní árie. Těžko rozpoznatelná, o slovech nemluvě, znáte to, kdo slova opery jasně identifikuje, bývá to king divadla toho večera. Árie se blížila, blížila se rychleji než kolo naložené igelitkami, co si to systémem lyžařského slalomu najíždělo metrů třikrát tolik. Až když nás spánkem posilněný cyklista Beno Blachut i se všemi igelitkami na řídítkách míjel, rozjasnilo se nám hledí a i uši.

Do moravského ticha rušeného jen bzukotem vos na padankách a šustěním zlatavého obilí zněl pravý a nefalšovaný Karel Gott, přetavený do pozice brilantní cykloopery:

…phllnolethááááá jsi phříštííí pchondhěli híííííííííí

thaáák se mi zda háá, že náháááás nic nedě heliííííííííí

theď jsi žhena ne dhíííítě všichni svááádějííítě jhak se da hááááá

honi tě nedosthanouuu, budeš ma háááá áhahaaaaááá

a to je zprávha závaž naháááá, kterou jaháá sahááááááám

pod polštáháááář ti dahááááááváááááám mmmmmmhmmm

Zpěv k nám doléhal ještě dlouho, ač kolo dávno sjelo z kopce i se svým řidičem, nad poli se v řevu tetlil taháta, který téhle láhásce obšourníka, co si na akt lásky s děvčátkem počká, nepřeje, no a nám dvěma bylo po zbytek cesty hezky. Pravda, překvapení. Kdo by to do toho olezlého chlapa, jako vorvaně vyvaleného mezi hromadami jablíček plných vos řekl.

Jenomže, když si údajně jakýsi poslíček v Praze na ulici roku 1787 jen tak, jakoby nic, prozpěvoval árie z „Figarky“ a Mozart, cestou za paní Duškovou na Bertramku, málem vypad´ z kočáru, jak nevěřil svým uším, no tak co je na tom vlastně divného, že kdekterý chlap, co spává, kde najde stín, si jako operní pěvec zpívá Mistra z Bertramky dvacátého a jednadvacátého století.

Tak jsem si trochu zavzpomínala. Na dětství, na léta na studiích a milou sochařinu a na letošní léto s báječnou kamarádkou. No a na Karla Gotta. Jehož jsem sice nikdy neměla nad postelí, ale pravda zkrátka je, že ho od nás ani rok po tom, co odešel, asi fakt nic nedělí.

(mam ji ráda, skvělý Rachmaninov …no a pocta Janu Palachovi)

(raKia)

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vlasta Fišrová
6 měsíců před

Radko, díky za připomenutí krásné melancholické písně. Karla Gotta jsem dřív příliš nemusela, ale nějak jsem si našla k němu cestu vlastně až po jeho smrti. Jak to začali všude hrát, ty jeho písně, tak najednou… a zvláště ta poslední, kterou nazpíval s dcerkou. Dojímací.

Michaela Klímová
6 měsíců před

Písničky se pojí se zážitky – nesmazatelně. Tahle už vážná nebude… ;-))

Michaela Klímová
6 měsíců před

… Jak na tohle reagovat při pětileté slabosti pro Tvé zrcadlení světa. :-)♥

Tomáš Vodvářka
Admin
6 měsíců před

Prima čtení, takhle po ránu…..pamatuji, jak jsme jednou na vandru kdesi v Slovenském rudohoří (bylo nám vandrákům tehdy 17 let), přišli k nějaké chalupě na samotě, kde bydlel starý pán. Po nějaké době, kdy zjistil, že mu nechceme ani ublížit ani nic ukrást vytáhl housle a hrál své oblíbené písničky. Jen tak, pro radost sobě i nám. Na tenhle koncert do smrti nezapomenu.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial