Možnost tu nějaká je

Vedro to odpoledne z parku skoro odcházelo. Na lavičce zastíněné stromy seděly tři. Jedna, to víme, je Lída, druhé se říká Jaruš a třetí, ta je přikyvovací. Nákupy na klínech, řešení v otaznících a věk? Sedmdesát a víc. Zkušenost

,,Ne, a tohle nikdy už jiný nebude,“ povídá ta na kraji lavičky a mohutná prsa se nadmou mohutným nadechnutím marnosti naděje, že se ten její změní.

,,Ale dyť von takovej, Lído, nikdy nebyl…“ zatímco si já naděje dělám, že si ještě na té travnaté ploše opálím tělo, Jaruš se do Lídy snaží vpravit naději zbytečnou, že kdysi tak zle přece nebylo.

,,To tak vypadalo, že nebyl. Byl! Ale šlo to ještě. Dneska už jenom gauč. Televize. Zprávy…Povídám, akorát se tam rozčiluješ, tak uděláme ten špajz. Protože kdyby mi aspoň pomohl s nákupem! Nic…že nepude…Mě taky bolej nohy a jdu.“

,,Nojo, naše Irena řiká, že malá Alenka, ta je taky na všechno sama. Ten je furt ve firmě, ty děti, ty ho neznaj… všecko je, Liduš, na ní, všecko, to je jim třicet a všechno ta holka musí…všechno…“

,,Jarko, ty mladý dneska to maj jinak. Ale ten můj, ten by moh´, ten je uplně nemožnej. Víš ty co mě na ten špajz řekl? My ho máme na chodbě v mezipatře baráku a von mi povídá – nepudu. Protože by mě sežral netopýr!“

Lída se nakloní, až se jí prsa rozhoupají jako katedrální zvony Václav a Zikmund, rozhodí teatrálně rukama a zvýší hlas, co zbrzdí i děcka na skluzavce:

,,Doslova takhle se naproti mně postavil, furt je v trenýrkách, a povídá – protože by mě sežral netopýr. Já tam teď nepolezu, když tam lítá, jó, slyšíte to dobře, že by ho sežral netopýr!!! Takhle doslova, to řek’, to ste, lidi, neviděli!“

,,Nojo, tak von se ti Jarda bojí netopejrů…“ kýve udiveně hlavou přitakávací na kraji, zatímco si Jaruš uprostřed připravuje výstup. Mává rukama a dělá, že se holí:

,,To je furt koupelna. A ty vůůůně!!!,“ plácá se Jaruš do tváří a předvádí vrásčitýma rukama a lehkými pohyby na sobě samé něco takového, jako když si muž ošetřuje vodou po holení svou čerstvě oholenou tvář.

,,A tohle má Zdenka doma furt. Ráno von potřebuje koupelnu víc než vona. Ředitel, ale furt pryč. Nestojí to taky za nic…Ještě že bydlim dole. To pak odjede a ta vůně je po celým domě…“ Jaruš mávne rukou a vzdychne o něco méně viditelně než kolosální Lída, leč život dcery Zdeny se s mužem voňavkou taky nezmění, v tom to mají obě nastejno.

Povzdechy se mísí s rezignací a ustupují mlčení a zvukům parku. Zpěvu ptáků, napomínání dětí v rohu u houpaček a bakelitovému drcení kamínků pod koly dětského odrážedla kdesi blízko. Před lavičku se jako na splašeném oři na něm vřítí baculaté dítě. Mladá maminka za ním ho dobíhá.

,,No ty máš krásné kalhotky, jéje, teda to sou kukadla, no ty toho tedy ujedeš…nesmíš ujet mamince…“

Na lavičce se všechny ženské hlasy rázem přehoupnou do sopránu, z vykulených a ještě před chvílí rozčilených očí se teď staly rozmilostněné štěrbiny – jakož i z úst, náhle naladěných na í.

,,No, ty máš krásnýho medvídka na kapsičce, a tu lopatičku, ty si šikovná holčička…“ štěbetají tři sudičky jedna přes druhou. Maminka se usmívá, něco s děťátkem prohodí, pobídne ho a tři sudičky opraví – ne, to je chlapeček. Koncert s fistulemi trojhlasu v tu ránu nabere sílu. Barokní fuga spleti polozpívaných pološišlavých dotazů zažene ptactvo, ruce tří se spínají štěstím. Tak on je to chla – pe – ček! Šikovnej, šikovnej…chlapeček. Všechny tři chlapečkovi mávají, smějou se, chlapeček jen v pruhovaných trenečkách chvilku civí, pak odhodí odrážedlo, nechá ho mamince a nemotorně capká dál. Za sebou zaslechne cosi o tom, že je fešák, že má šikovnou maminku a pá pá, ať jen neupadneš.

Lavička se postupně uklidní, až získá nové téma. A tak když spíš neopálená odcházím domů těsně kolem, krajní paní Lídě se zas rozhoupou zvony a do podvečerního parku se ryčně ozve: Hajzlové to sou všichni, co tomu Babišovi dělaj! Hajzlové…viděli ste to?

Z téhle sondy do kategorie – Muž a jeho přínos pro život, plyne poměrně smutný závěr:

Aby muži získali bezpracně něhu, lásku na první pohled, uznání celkem za nic, i za umělohmotné vozítko, a ženy o ně velmi spontánně a mateřsky projevily strach, na to pro ně bohužel není mnoho životního prostoru. Ale i když se odroste chlapečkovským trenečkám, možnost tu stále je. Jak říkám, ty ženy v svém věku věděly své.

Jednoduše, ale jedině – stát se premiérem.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články