Dorazil jsem se zpožděním

Od prvního okamžiku bylo jasné, že se zde jednoho dne objevím. Otázkou ale bylo, kdy mi čas dovolí, abych se vyskytoval na několika místech najednou.  Ta chvíle je zde. Pracovně už nejsem tak vytížen a navíc – nic s tím nenadělám, dopadla na mě tvrdá pěst proletariátu, v podobě viru Covid 19.  To byla také otázka času, vzhledem k tomu, co se v USA děje a jak k tomu přistupuje místní úřednictvo.

 

Takže bych tento úvod rád věnoval několika poznámkám o tom, jaké to vlastně je, být covid 19 pozitivní, pro ty co s tím nemají osobní zkušenost.  Tak otevřeně – není to žádná sranda. I když jsem označen jako pacient s mírným průběhem, teploty 38.3, kašel, rýma a kýchání jako z kanónu, hlavní martýrium pro pacienty netkví v těchto symptomech ale ve vnitřních pocitech.  Ty se dají jen těžce popsat. Představte si, že ležíte a na naší hrudi si to hoví kamion značky Volvo. A občas si tak z radosti zatúruje, zakymácí se a vy se nemůžete nadechnout. Vše kolem vás se odehrává jako v nějakém rozmazaném snu. Pijete horký čaj a máte pocit, že do sebe lijete horkou vodu ve které jste předtím umyli nádobí. Jíte banán a chutná to jako  guma. Pamatujete, ta co jsme ve škole měli v penálu mezi tužkami a propiskami. Koukáte na televizi  a všude vidíte chechtajícího se Stalina s Gottwaldem a Filipem ( tento bod je závislý na Vaších preferencích, samozřejmě)

Zkrátka, i když máte jen mírný průběh, rozhodně to není nic, co byste si radostně užívali. No a proč to vlastně píši? Pro informaci. Protože ať už si v tisku přečtete od vědců a virologů a politiků cokoliv, vše jsou to pitomosti, dokud se s tím neseznámíte na vlastní kůži. Já si osobně nejsem stoprocentně jistý, že ty roušky a respirátory mohou dokonale ochránit. Nicméně si myslím, že nejvíce ochrání zodpovědnost. Prostě si je na ten ksichtík nasadit. Těch pár chvilek které je budete mít vás určitě nezabijí.

Nechtěl bych, aby tento můj první počin zde byl míněn jako moralizování nebo propaganda. A ani aby to bylo chápáno pesimisticky. Na pesimismus tu máme politiky. Je to nemoc a nemoci jsou součástí lidských životů, ať už se nám to líbí nebo ne.

Ale dost už o chorobách. Jsem rád že jsem tady, v kolektivu lidí, kterých si vážím a kteří píší proto, že mají co říct. Jsem rád že jsem v kolektivu lidí, kteří nemusí mít stejné názory, ale dokáží se domluvit a respektovat. Přeji krásný den do všech míst odkud mě čtete.

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Vlasta Fišrová
8 měsíců před

Srdečně Vás zdravím, Martine, pamatuju si Vaše blogy z toho prostoru, který nebudu jmenovat, jak jste výrazný člověk se svými názory a zkušenostmi. A teď máte další drsnou zkušenost, o níž se s námi dělíte slovem a to je dobře. Zrovna jsem si nedávno říkala, že o tom málo slyšíme, jak to je v reálu, nejlépe tedy přímo od aktérů. Tady v Čechách by člověk docela mohl mít obavu to o sobě veřejně říkat, aby se ho někteří třeba nebáli… vlastně jsem kdysi taky zažila jistou infekčnost, za mého mládí byla velká epidemie žloutenky, kterou jsem též chytila, a pak… Číst vice »

Tomáš Vodvářka
Admin
8 měsíců před

Měl jsem také tu čest se žloutenkou. Jíst půl roku jen vařené nudle, rohlíky a Glukopur…..fuj tajksl.

Stanislav Látal
Stanislav Látal
8 měsíců před

Tchánovi žloutenka pomohla v návratu do normálního života 🙂.
Měl životní krizi a začínal tvrdě podléhat alkoholu. Jemu skutečně „pomohla“ .
Vypadá to, že jen oponuji, ale jsem příznivec absurdních situací 🙂🙂🙂.

Tomáš Flaška
8 měsíců před

Zdravím a vítám. Správně řečeno, nemusíme mít vždy stejné názory, ale důležité je si to klidně vysvětlit a ne se snažit druhého přesvědčit.

David Vlk
8 měsíců před

Tak vítejte Martine.

Tomáš Vodvářka
Admin
8 měsíců před

Vítám mezi námi Martina Brauna, který je jednoznačně nejvzdálenějším autorem Blogosféry. A současně se pokusím vyjádřit své pocity z jeho blogu. Jakkoli nechci srovnávat, prodělal jsem za svůj život dvakrát těžkou chřipku. Pokaždé jsem byl de facto imobilizován, popis, který Martin napsal, přesně seděl. Ztratil jsem čich, chuť, dojít na WC bylo jako vyběhnout Kilimandžáro. Zůstal jsem doma tři týdny, ještě zhruba měsíc poté jsem byl slabý, nebyl jsem schopen vyjít schody atd. Tehdy roušky nebyly zvyklé, doma jsem byl sám v ložnici, takže jsem nejspíše nešířil onu nemoc. Pan doktor Beneš z Bulovky celkem přesně popsal, o co jde.… Číst vice »

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial