Měl jste pravdu, soudruhu Siemensi

„V životě se potkáte se dvěma typy lidí – se slibovači a s oblbovači“, kázal nám ze stupínku učitelský matador, jenž od matematiky přes tváření plastů, elektrické obvody s polovodiči, dějepis a francouštinu mohl s odborným a životním nadhledem vyučovat všemu a mezi celými generacemi študáků, kantorů i školských úřadů byl znám pod přezdívkou Siemens.

„Budou vám buď všechno slibovat a pak vás budou ve všem oblbovat, anebo vás budou věčně oblbovat a zároveň vám budou věčně slibovat, že oni se postarají o to, aby to tak nebylo“, hřímal starý Siemens, až se mu bradavice uprostřed čela všeobecně přezdívaná „spínač“ rozpalovala do ruda.

Jak tak pamatuju, pohříchu onehdy kázal nikoli dychtivým adeptům technických věd, nýbrž vzpurně se tlemící bandě ležérně rozvalených puberťáků, kteří dychtili po konci hodiny a zaslouženém čoudu před školou, případně po Vopičkové ze sousední třídy, a měli prču z předpotopního logára, které Siemensovi čouhalo z náprsní kapsy miliónkrát sepraného pracovního pláště, pamatujícího předválečná praktika u Waltrů v Jinonicích.

Jsa z učitelské rodiny, vůbec mě nepřekvapuje, že ze strojírenské technologie, kterou Siemens suploval, neumím už zhola nic, zato o personě páně pedagogově mohu od boku vypálit dvousetstránkovou laicky odbornou studii. To už je holt údělem následníků Komenského, stávati se středobodem zájmu lidu študentského. Vždyť i v případě mého taťky, který na základě prověrek po roce 1971 už nesměl vyučovat dějepis, nýbrž jen pracovní vyučování a dozor na chodbě, jeho žáci dodnes s láskou vzpomínají, jak na tabuli barevnými křídami stvořil báječné kladivo a hřebík, přičemž si ruce k nesmírné potěše třídy důsledně otíral o kalhoty, ovšem prakticky neukázal, kterak hřebík zatlouci do zdi. Mělo to své opodstatnění; když jednou taťka osvícen ušlechtilými pedagogickými úmysly k zatloukání hřebíku in natura opravdu přikročil, byl školníkem požádán, ať od podobného počínání v zájmu statické ucelenosti školní budovy napříště ustoupí.

My, co se stále více časově odkláníme od časů školních lavic, nabýváme poznání, že nikoli učební látka, nýbrž páni učitelé a jejich počínání či kázání zůstala nám v mozkovnách. A kolikrát už jsme jim chtě nechtě museli dát za pravdu! Třeba já už v životě neodrecituju vyjmenovaná slova po b nebo definici jednoho metru (kdo si ostatně má takovou hovadinu pamatovat!), zato o tom, jak matyk vřískal, když mu konečně došlo, že za katedrou deset minut sedí na nastraženém dobře uleželém limburském sýru – o tom můžu z fleku napsat román.

Takže když si novinách přečtu, že paní minystryně zase něco plácla, celkem logicky nepátrám po tom, zda její plácnutí má nebo nemá smysl (to by byla i pro Sysifa pořádná fuška), ale automaticky přemítám, zda dotyčnou personu zařadit mezi slibovače nebo mezi oblbovače, případně zda vykazuje známky obojího.

A venkoncem je jedno, zda to byla paní minystryně, nebo pan ministr, nebo pan poslanec či snad pan předseda nějakého spolku. Zdatným slibovačem a oblovačem klidně může být třeba i obyčejný zámečník. Není to tak dlouho, co jsem zlomil klíč v naší fabce, načež zámečník nejprve slíbil, že dorazí do deseti minut, dostavil se za čtyři hodiny a snažil se mi nabulíkovat, že za deset minut práce plus cestovné plus jakési babišovné zaplatím 1400 korun.

Dokonce i já sám jsem kolikrát byl slibovačem a oblbovačem non plus ultra. Vždyť dávno tomu se zrakem víc než plamenným jsem před svými druhy sliboval, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, ovšem hned na první pionýrské schůzce jsem soudružce vedoucí bez skurpulí přislíbil, že nakreslím obrázek do kroniky u příležitosti VŘSR, k čemuž jsem již mimo protokol zlověstně a nepionýrsky zahučel „tovižejo, ty krávo…“

Zkrátka nikdo nepopřeme, že jsme aspoň jednou za život slibovačem nebo oblbovačem byli. Jenomže zatímco jedněm přijde trochu blbé, být v očích okolí slibovačem a oblbovačem, druhým to blbé vůbec nepřijde. Ti naopak kolikrát zjistí, že se na tom dá postavit dobré živobytí a mnozí se dokonce postupem doby řadí ke slibovačské a oblbovačské elitě. Což znamená, že kromě slibování a oblbování už neumějí vůbec nic, ale v řečeném jsou nedostižitelní. Časem i nepostižitelní.

„Budou vám buď všechno slibovat a pak vás budou ve všem oblbovat, anebo vás budou věčně oblbovat a zároveň vám budou věčně slibovat, že oni se postarají o to, aby to tak nebylo.“ Safryš, soudruhu Siemensi, jak jste to už tehdá před čtyřiceti lety mohl vědět? A já si tehdy myslel, že nás jen oblbujete …

 

Autor: Zdeněk Šindlauer

Umím všechno. Tedy – úplně všechno ne. Občas se mi stává, že něco neumím. Zpravidla to bývá docela často. Přesněji řečeno, skoro pořád. Nalijme si tudíž čistého vína: neumím toho zase až tak moc. Vlastně takřka nic. Na mou duši – skoro nic. Neumím vůbec nic.

5
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Ladislav Nádvorník

…vítejte… jsem rád že vás zde čtu…

Tomáš Vodvářka

Vítám Zdenka mezi námi. Jsem rád, že tady bude publikovat své blogy….tenhle první je velmi dobrý začátek.

David Vlk

Teda Vás tady Zdeňku moc rád vidím.