„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ zvolala Iva do prostoru.
     „Co to má být?“ otázal se Denis.
     Sice si na podobné projevy od ní už zvykl, ale tento její výkřik ho překvapil. Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na kopec jim přilepily trička na těla, takže nechápal, co to plácá. Iva se jen culila a neodpověděla.

     „Tomu milování bych rozuměl, protože na něj myslíš prakticky pořád. Kdes vzala ale to ostatní? Je léto a nehne se ani stéblo,“ nechtěl se nechat odbýt úsměvem.
     „Mám svěží pocit jako na začátku jara. Možná v nás něco nestárne…“
     „Vážně? Ve mně teď stárne všechno. Proč jsme sem vůbec museli lézt?“
     „Chtěla jsem, abychom měli lepší rozhled do krajiny. Navíc jsme zde sami, je tu božské ticho. Podívej, Denisi, jaký je odtud krásný výhled. Miluji takové výlety. Ty jsi snad zklamaný? Stejně jsi zvláštní, bez otázek se mnou šlapeš do kopce až nahoře se zeptáš, proč jsme sem šli.“
     Vzal ji kolem ramen a hleděli do údolí řeky, jež se tady obloukem zařezávala do vzdálenějšího levého břehu, který strmě stoupal k silnici, nad níž se táhla příkrá stráň k trati a za ní se zdvíhal svah porostlý trávou a křovinami až ke zvlněnému hřbetu. Pravý břeh pak tvořila úzká kamenitá a bahnitá pláž, která přecházela do plochého trávníku. Hladina se místy nesnesitelně třpytila a poblíž lávky se páslo a koupalo hejno hus. Denise ale už ten pohled omrzel a mírným tlakem objímající ruky přiměl Ivu k pohybu. Ušli jen několik metrů, než se znovu rozpovídala.
     „Víš, proč jsem si vzpomněla na jaro?“
     „Nemám zdání.“
     „Protože jaro miluji. Miluji ten čas nového rozpuku a života. Zmáčení kocouři se vracejí k ránu z tajemných cest do májových nocí, fenka má zase své kritické týdny, ze země stoupá první kvas…“
     Iva přerušila proud slov a podívala se, co na to Denis. Ten ale netečně kráčel po málo vyšlapané pěšině a za rameno ji tiskl k sobě.
     „Zbytečně honíme čas, protože ten plyne v kruzích a pokaždé znovu nás dostihne nové jaro,“ navázala přetrženou nit svého monologu. „Ženy tou dobou dělají jarní úklid ve skříních, vyzkoušejí všechny halenky a sukně, aby zjistily, zda se do nich vejdou a běda, když přibraly nějaké to zimní kilo navíc. Nasadí různé diety, cvičení, vždyť se přece chtějí líbit. A muži? Pokud jako lovci nehledají vhodný sexuální objekt, přemýšlejí o tom, zda by přece jen nebylo lepší mít doma na stole voňavý řízek než v hospodě guláš stokrát jinak. Vidíš, jaké ty máš štěstí, že jsme se potkali? Nemusíš hledat ženu, neboť na tebe doma čekám, nehádáme se, máš uklizeno a navařeno…“
     „Taky si toho považuji,“ skočil jí do řeči a usmál se.
     „Ty si z toho děláš legraci, ale pro osamělé muže, kteří třeba ani neumí vařit, je to velký problém. Letos na jaře mě na ulici zastavil muž, s kterým se znám už léta od vidění…“ 
     Mrkla na Denise, jestli neobjeví v jeho tváři náznak žárlivosti. Žádný ale nenašla, takže zklamaně pokračovala.
     „Ten muž využil naši společnou cestu k obchodu a rozvíjel dost vážné úvahy o životě. Říkal, že často zatouží po teple domova a myslí na to, že by si i on mohl založit rodinu. Ale pak, když prý slyší, jak si sousedé v paneláku nadávají, ohřeje si radši párek. V té chvíli jsem si náhle uvědomila, že ne pro každého voní jaro stejně. 
     A taky jsem potkala svou kamarádku Věru. Vyprávěla mi, že ji opustil muž a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Našel si mladší. Měl prý o sobě vždy vysoké mínění vycházející z egocentrického pohledu na svět. Domýšlivost a pýcha jsou jeho sebeklamy. Když se mi ale Věra přiznala, že už pár let spávali odděleně, nevěděla jsem honem, co na to říct.“
     „To se divím,“ poznamenal.
     „Že je to divné,“ nedošlo jí, že reagoval na to, jak tvrdila, že nenašla hned odpověď. „Chybí jim snad fantazie? Nebo se mezi nimi vytratila magická přitažlivost? Nejspíš ale zmizela láska. Možná také všechno probíhalo podle plánu bez závanu čerstvého vzduchu. Objetí se tak mohou stát povinností a život plný návyků bez překvapení se omrzí. Nemůžeme ale obdržet víc, než sami dokážeme dát. Co myslíš?“
     „Myslím, že mám hlad,“ řekl. „Víš, jak jsi vykládala o tom jídle, dostal jsem hlad. A taky bych se něčeho napil. Hele, koukej, támhle je vesnice. Určitě tam bude nějaká hospoda.“
     „Ty seš, víš,“ řekla uraženě a vykroutila se mu z objetí. „Já ti tady vyprávím takový smutný příběh, a ty myslíš jen na svůj žaludek.“
     „Nijak jsem na něj nemyslel. Ozval se sám.“ 
     Iva ale jeho ironickou omluvu nevzala a dotčení jí vydrželo poměrně dlouho, takže do venkovské hospůdky došli v podstatě bez řečí. Sotva však dosedli, spustila znovu.
     „Zdena se také rozvádí…“
     „Kdo je Zdena?“
     „Taky moje kamarádka. Muž jí nechce platit na dítě, nemá zájem o práci, poflakuje se radši po městě, nebo se válí u své matky, která mu aspoň vypere a uvaří. Tak se Zdena honem seznámila s jiným. Vždyť přece musí přežít…“
     U stolu se objevil číšník s jídelním lístkem a Iva ho hned začala dychtivě studovat, až si vybrala salát Caesar a podala jídelní lístek Denisovi.
     „Nepotřebuju. Dám si guláš,“ ušklíbl se.
     „Ty si dáš guláš?“ vytřeštila oči.
     Když neodpovídal, mávla rezignovaně rukou a vrátila se ke svému výkladu.
     „Zdena je sama také bez práce, tak jí šlo hlavně o to, aby ten chlap byl bohatý. Že je sobec a neurvalec, přehlíží. Na druhém místě je u ní sex, dokazuje si tím, jak je dobrá. A k tomu patří postava modelky. Už také proběhla všechny butiky. Přece musí před jeho přáteli vypadat. A dítě? To je až kdesi vzadu, na samém konci.“
      Denis se už v jejím povídání ztratil, ale nevadilo mu to, protože před něj číšník právě postavil vonící pokrm.
     „Alice od svého muže utekla i s dcerami, když ho našla s jinou v posteli,“ začala Iva další díl svého vyprávění.
     Už se neptal, kdo je Alice, beztak věděl, že je to další její kamarádka a vlastně ho to ani nezajímalo, protože mu jídlo opravdu chutnalo, a dumal, jestli je to tím, že je guláš vážně tak dobrý, nebo proto, že už mu kručelo v břiše.
     „Nakonec se k němu ale vrátila. Alice přiznává, že je zvyklá žít v přepychu, tak proč by ho měl užívat někdo jiný? Mramorová koupelna u nich podléhá módním trendům stejně rychle jako modely aut nebo květiny, které jí muž ovšem zapomíná jaksi nosit.“
     Denis si pomyslel, že Iva si v tomto směru na něj nemůže stěžovat, ale z toho jejího nekončícího přísunu banálně tragických příběhů jejích kamarádek mu třeštila už hlava. Ještěže přišla bouřka chvíli před tím, než dorazili na zpáteční cestě k autu a zchladila mu čelo. Do Prahy se vraceli za deště a za neustávajícího toku jejích slov, a navíc ve Zličíně chytili kolonu.
     „Lidé se ponižují často ze strachu, ale většinou z vypočítavosti očekávají výhody za svá dobrovolně zvolená ponížení,“ mínila Iva. „Vlákna sítě se tak stávají pevnými a brzy dovolí pohybovat se jenom tam, kam dosáhnou. Dopouštíme se chyb a za ně pak platíme.“
     Podíval se na ní a uvědomil si, jak je stále krásná, ač neměl ponětí, o čem mluví.
     „Ale jsou události, a ať do nich zasáhneme, nebo ne, vždy jsme do nich vtažení a neseme následky. Nikdo není pouhý pozorovatel, všichni jsme ve hře. A ve hře je všechno. Ale jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme.“
     Denis teď postřehl, že přeladila z líčení osobních příběhů do filozofické tóniny, avšak nekomentoval to a tupě pozoroval, jak stěrače rytmicky a neosobně odstraňují dopadající kapky deště ze skla.
    „Ty mě, jednou také budeš chtít opustit. Přestanu se ti líbit, najdeš si mladší, ale já o tebe budu bojovat už dopředu, nikdy nedopustím, aby náš život zevšedněl.“
     „Toho se bát nemusíš,“ řekl. „Jednak se mi líbíš, sex je s tebou úžasný, a i kdyby ses mi už nelíbila…,“ na chvíli se odmlčel. „Víš, Němci mají pořekadlo, že málokdy přijde něco lepšího, a toho se snažím držet. Nakonec je to jedno, ty nebo jiná, vyjde to zhruba nastejno.“
     „Takhle se na to díváš, Denisi?“ zeptala se zaraženě. „Jsi hajzl!“ vybuchla vzápětí. Největší grázl, kterýho jsem potkala! To je konec! Konec, rozumíš!?“
     „Myslíš to vážně?“ otázal se nevzrušeně.
     „Jasně! Smrtelně!“ vřískala.
     V autě pak bylo ticho až do chvíle, než zaparkovali před domem.
     „Co teď uděláš, Denisi?“ zeptala se se strachem v hlase.
     „Sbalím si věci a půjdu k sobě.“
     „Neblázni. Nemyslela jsem to vážně. Hrozně mě ale naštvalo, co jsi řekl.“
     „To, že vyjde nastejno, jestli ty nebo jiná?“
     „Přesně to.“
     „Já si to ale fakt myslím.“
     „Tak si to mysli, ale už to neříkej. Já tě miluji, Denisi. A ty mě taky, i když tomu třeba nevěříš. Ale láska mezi námi je.“
     „Netvrdím nic jinýho,“ usmál se na ni. „A byla to pravda, když jsi říkala, že v nás možná něco nestárne.“

Autor: Jaroslav Kvapil

Ten, jenž chtěl být man for himself čili něco jako člověk sám pro sebe, než pochopil, že nikdo není ostrovem sám pro sebe, jak napsal John Donne.

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na