Jan

Je předvečer svátku světce Jana Křtitele, který spadá na 24. června. Navazuje na předkřesťanské oslavy letního slunovratu. V této noci se dívky vydávají na kouzelné byliny, pálí se svatojánské ohně a já vzpomínám na Jany…

Závidím mému kamarádovi z Beskyd tuhle chvíli. A přeju. Má štěstí. Loni měl představení, ale letos je to s divadelními představeními všelijak, tak se domů, do těch jeho milovaných Beskyd mohl vydat. A zažít to krásné pálení ohňů, kdy se se svým psem vydá celý šťastný do kopců a kopce se ohni rozsvítí jeden ke druhému. Kdy se někde a někdy z těch kopců po přeskočení ohně posílají hořící polena, co se točí a symbolizují slunce. Pálí se nazdobený smrček – janek, a pořádá se hostina. Možná že ve svatojánských deštích, které se dějí v poslední dekádě června. Po nich prý chodívá sucho. Svatojánská kytice nesmí chybět – měla by obsahovat devět bylin, kdy nejmilejší je prý mateřídouška, po ní třezalka a také pelyněk a pak byliny další. Věštilo se z ní dřív a ty bylinky, pokud by se našly dnes, mají prý právě díky tomu, co se se sluncem a v magii noci děje, tu největší sílu nás očistit. Dívky mají pak mnohem větší šanci ženicha získat.

Svatý Jan Křtitel – narozený 24. 6. je zajímavá osobnost. Se zajímavým životem a velmi známou smrtí. Syn Zachriáše a Alžběty, zvaný Předchůdce, ten který má lidi připravovat, že se budou dít brzy velké změny. Ten, který žije dlouhou dobu jako poustevník a živí se medem divokých včel, kořínky rostlin a kobylkami, ten který je mylně považovaný za rebela, co připravuje povstání, který se však provinil svou kritikou a bude mu pro Salomé sťata hlava. Víme o něm prostřednictvím Flavia Josepha. Okamžik jeho stětí jako už pointa se dostává do obrazu i do písně. Jako patron ochraňuje celou řadu profesí: tkalce, krejčí, hospodské, bednáře, kominíky, tesaře, architekty a kameníky, majitele biografů, hudebníky, tanečníky. Je také patronem měst a má jednu z největších vážností celého nebeského evropského křesťanského společenství. Možná proto je jméno Jan i u nás tak rozšířeno. A možná proto figuruje v českých pohádkách a v symbolice toho, kdo je hloupý, ale mnohdy vlastně chytrý, a kdo je vznešený Jan a Janek, a to pak třeba udatný a neohrožený.

Do života mi  vstoupilo poměrně dost Janů…ty novodobé nechám dneska být, až na toho jednoho, kdy mu tohle spojení nebe a země a slunce a noci v těch Beskydech přeju. A myslím na něj, jaká krása tohle ohňové povídání kopců jako světel na moři v signalizaci to musí být.

Vzpomenu tu na svého strýce Jendu. Statného dvoumetrového chlapa typu francouzského herce  Bruno Cremera, který mé babičce byl jako silný bratr oporou. Muž, můj děda, jí zemřel po návratu z koncentráku a tenhle nejstarší brácha věděl, že semtam musí být své sestře se dvěma dětmi záštitou. Strejda Jenda moc nemluvil, a když – bylo to vážné. Stačilo kouknout a udělat obličej, že to tedy strpí, ALE… A to ALE bylo rázné a v přesně vypočítaných slovech, která se dál nevětvila. A řečeno Bylo! Měl respekt. Mého tátu jako malého kluka bral s sebou na Sázavu na celé prázdniny. A tam ho jako chlapský vzor učil býti mužem. Znamenalo to, že můj táta se svými bratranci, a tedy strejdovými syny vstávali v pět ráno, šli do lesa na dříví, sekali dříví, rovnali dříví, štípali dříví, tahali dříví, přerovnávali dříví a pak – pak se šli přes koleje a louku rychle smočit do řeky Sázavy, kde někde trochu dál byla růženínská sklárna, kam si zabíhali pro skleněnky zabarvené do zelenomodra. A kde se o sobotách při ohních ozývali slavní sázavští trampové, než měli trochu utrum. Jak to v těch divných letech s pětkou na začátku tak nějak chodilo. Pak se šlo na něco do lesa, co mělo být druhý den v knedlíkách, v polévce – a v koláči – po práci. Jak jinak. A pak strejdové vyrostli. Do opravdových chlapů. Velitel Jenda zestárnul, na cirkulárce si řezal pro potěšení, a jen tak už semtam – a oni, kdysi kluci pod velitelem přísným až běda, přejímali řád. A můj táta měl první z nich dítě a tím jsem byla já. A tak ten mladší – Honza, co trochu ráčkoval a liboval si v slovech, kde to mohlo zvučně zaznít, mě rád brával na hlídání a leccos mě učil.

Když jsem vyrostla do slečen, co se stydí, milovali mi všichni tihle chlapi na rodinných sešlostech u babičky připomínat tu básničku, kdy já jsem tehdy prý jako tříletá vykřikla pointu a to vždy, když to zašeptali a kdy se nejmíň tohle vykřiknutí pointy hodilo… Raduško řekni – rovno rovno rovno, je tu cítit – co je tu cítit? No??? A děvče v bílých – z kordonetky háčkovaných, šatečkách mělo radost, že si básničku hezky a pořádně od strejdy Honzy pamatuje a strejdové se mohli potrhat smíchy.

Měla jsem v rodině dva Jany. Dávno nejsou. Strýc umřel v krásném požehnaném věku jako moje prababička, jeho mamka z Beskyd, z Valašska, přesně odtamtud, kde můj kamarád a divadelník Jan teď mává ohněm na nějakú horu v dáli…a vím, že má oheň v očích. Strejda Honza, co byl blažený, když ode mne slyšel, že je cítit hovno, se věku moc nedožil. Stejně jako ne jeho bratr Pepík. Odešli dost mladí. Je z těch tří kluků s vyboulenými kapsami plných skleněnek a s rukama plných třísek a pilin na světě už jen můj táta. Kterému přeju hodně zdraví. Janové to štěstí někdy bohužel nemívají.

Jan Křtitel se slaví zítra – 24. června. Hlava mu byla sťata 29. srpna. Když se podívám, kterého Jana jsem do života byť virtuálně jako posledního přijala, je tohle spojení čísel – ne úplně dat,  tak trochu podobné.

Byl jím ne Jan Předchůdce, ale Jan Chodec. Terapeut Jan Jílek. Ze života odešel 29. června …a  zítra by měl svátek.

Nicméně život jde pořád i s všemi ztrátami dál…

A tak – hodně štěstí a zdraví všem Janům… a nepotkat Salomé:) Janové – všechno nejlepší.

https://kielbergerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=530684

Autor: Radka Kielbergerová

Mám ráda svobodu a nenechám si moc pískat. Jsem nemoderní silážník paměti lidstva, z dětství mi zůstala láska k divokým starým zahradám, a protože už zřejmě nevylezu na každý strom, tak si z dětství pěstuju aspoň milovanou kolojízdu a lásku k tichému dialogu s nakreslenou čarou. Kontinuálně taky nepřestávám žasnout nad otevíráním obrazu praktické chytré mysli našich předků a nepřestávám se bát, jak se v tom dnešním vychytralém světě jednou ztratím. Kdyby se mi ale povedlo mít vnoučata a psát chytré povídky, co baví, budu jednou ráda. Pro oboje platí, že ilustrace knížek mám splněné. Pro děti i pro dospělé. Melancholik a strašpytel nevhodný do tohoto světa, co to všechno přebíjí srandou a sarkasmem.

5
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Haslbauer

Radko, jsem rád, že jsi našla tohle hezké místo.

Michaela Klímová

To je tak hojivé čtení, že by člověk přidával tipy na další Jany… 🙂

Tomáš Vodvářka

Díky za Jany (pl. od Jan). A Jan Jílek – opravdu chybí zde na Zemi. Chybí…..