Jak jsem si počůral nohu

Ano jsem kolos! Mé tělo je díky mé obezitě natolik velké, že nejsem schopen plně kontrolovat jeho celkový povrch.Navíc jsem ještě pokryt na mnoha místech neprostupným ochlupením, které tuto kontrolu stěžuje. Občasný výskyt nějakého toho beďaru, nebo i cizopasníka tedy bohužel zůstane skryt. Hledejte třeba drobounké klíště na zádech o velikosti Babišova mega pole, čerpajícího dotace z programu“Malý farmář. Dyť v Agrofertu na tom jezdí a dusají hlínu obrovské traktory značky Toko, monstra o váze desítek tun. Jsem tedy vystaven tomu, že občasný z počátku drobný problém přehlédnu a nezakročím včas.

Snažil jsem se tento svůj hendikep řešit ponejprv hubnutím, ale Ketonovou dietu jsem vydržel držet asi dva týdny a poté co jsem vibroval kolem své osy  s výchylkou až třicet centimetrů a pokousal jsem tři lidi na autobusové zastávce, kteří se mě zeptali, jestli jsem náhodou nepřibral, jsem na diety zanevřel.

Hodně mi pomohlo taky panoramatické zrcadlo, původně zakoupené do mojí nové farmářské prodejny  ve Zlíně. Přátelé, tenhle vypuklý odrazový předmět o velikosti poloviny obrovského plážového nafukovacího míče mi ukázal taková zákoutí mého těla, jaká doposud nezahlédl ani můj ošetřující lékař. Ovšem ani s jeho pomocí nevidím vždy vše.

Předevčírem mne tak bolestivě na zadní straně lýtka napadl nějaký drobný hmyz. Zabořil svůj jedovatý sosák do bohatýrské tkáně mého svalnatého lýtka, notně povečeřel mé krve a jiných tělních tekutin a opilý svým úspěchem odlétl vstříc svým hmyzím přátelům, aby dával donekonečna k dobru historku, jak „Opíchal Vlka“

Já sám kolos jsem tento nepříjemný atak zaznamenal až druhého dne při prohlídce povrchu svého těla vypouklým zrcadlem, kdy jsem hledal příčinu toho, proč mne tak bolí levá noha a pajdám jak Jofrrey de Peyrac.

Na zadní straně levého lýtka jsme objevil obrovský rudý flek o velikosti svatebního koláčku  z mého rodného Podluží. Okolí fleku pak magicky žhnulo, jak asfaltka v srpnu.

Okamžitě jsem se svěřil do péče doktoru Googlovi a začal hledat nějaký zaručený recept, jak minimalizovat zdravotní důsledky a nepřijít o levou haxnu. Kupodivu jako první na mne vyskočil pradávný babský recept:

„Při bodnutí hmyzem zaručeně pomůže počůrat si ranku dostatečným množstvím  moči.“ Za tento recept ručí devět z deseti babiček Filomén v České republice(Hergot jejich vůbec tolik?)

No ono se to lehko řekne, ale počurat si zadní stranu lýtka, když nemáte zrovna penis jako Rocco Siffredi není úplně jednoduché. Tak jsem chvíli přemýšlel, že bych požádal nějakého kamaráda v hospodě, někteří jsou v rozstřikování močí v okruhu tři metry kolem pisoárové mísy naprostí přeborníci. Mohl bych poprosit třeba Martina Komárka (napadlo mě,) aby se této léčebné kůry zhostil, ale asi bych dostal přes hubu a tak jsem vlítl zpátky do sprcháče a snažil se najít tu správnou polohu, aby se moč dostala alespoň pro jednou tam, kam ji dostat chci .

Narazil jsem si přitom levý bok o sprchovou baterii, jednou mi ujely nohy a já vypadl dveřmi na záda dovnitř do koupelny a pak jsem si taky vbodl sprchovou hlavici do oka. Nicméně nakonec se mi to podařilo. Moč se dostala tam kam měla. Bylo to velmi zvláštní velmi horké a trochu to pálilo.

Osušil jsem tedy zbytek nohy a vylezl jen v tričku jinak nahý ze sprcháče, že nechám moč na ráně zaschnout a čas nutný k zaschnutí věnuji drobným pracem v domácnosti.

Bylo pět třicet ráno, takže možnost, že potkám v našem domě v obýváko- kuchyni někoho jen v tričku s holou zadnicí a způsobím mu citovou a psychickou újmu byl minimální.

V tom to okamžiku je třeba připomenout jednu drobnou událost, která obrátila naši domácnost poněkud naruby. Romský přítel naší dcery, který u nás již nějakou dobu bydlí, je vášnivý milovník drobného zvířectva. Pokoj ve kterém s dcerou bydlí proměnil přes naše drobné protesty v malou zologickou zahradu a tak k morčeti a králíkovi přibyl asi před čtrnácti dny nový pes a to mluví kristepane ještě o opičce!!!!

Byla to těžká chvilka pro naší rodinu. Manželka, která zbožňuje našeho neurotického, nevrlého postaršího Jorkshíra dokonce hrozila odchodem z domu k mamince.

Dva dny mi trvalo, než jsem vše uhladil a zklidnil. Dokonce jsem musel vzít manželku na romantickou procházku na zlínský lesní hřbitov, abych jí ukázal jak jsou mnohé problémy lidského soužití malicherné a pitoreskně prchavé. Nejvíc zřejmě ale stejně nakonec asi zabral argument, že i ten nejvíce zlobivý pes je mnohem lepší, než kdyby si s dcerou pořídili jako domácího mazlíčka dítě.

No ale abych se vrátil k psovi. Ze začátku Martin sice tvrdil, že ten Stafordšírský Teriér je zkřížen s něčím hodně malinkým (Zřejmě s hrdinným Čivavákem, co si někde sehnal  štafle a dokázal té čtyřicetikilové feně, že je fakt řízek), ale pohled na obrovské tlapy s drápy jako lev   u dvouměsíčního štěněte, ho usvědčil z milosrdné lži.

„Martine nelži, už při pouhém pohledu na tu muskulaturu a stavbu kostry to vypadá, že dědečkem byl buď pes Baskervillský, nebo medvěd Grizzly!“ Udeřil jsem na něj.

Po krátké slovní přestřelce jsme z něj dostal, že dědeček byl výstavní vlčák. Tenhle roztomilý drobek tedy posledních čtrnáct dnů terorizuje naši domácnost, vytváří drobná jezera z moči na mých plovoucích podlahách, šikanuje neurotika Yorkshira, na všechno a všechny radostně skáče svými obrovskými tlapami a zatíná do všeho své obrovské drápy, žere nábytek a odpadkový koš a roztomile slintá.

Navíc nese hrdé arabské jméno Rahim, což je prý hrdina z nějakého pitoreskního amerikánského seriálu. Takže abych nasral všechny „dobré rasisty“ v mém milovaném národě, mám dnes nejen romského zetě, ale ještě navíc přičmoudlého nečistokrevného arabského psa Rahima.

Kuwa to už je skoro na vyobcování z komunity a odebrání občanství.

Přiznám se, nevěděl jsem, že byl Rahim vypuštěn z horního pokoje a tak jsem polonahý, sušíce močový obstřik, bez trenýrek jen v tričku, sypal krmivo,  rozčapen nad dvěma nerezovými miskami a plnil neurotikovi Yorkshirovi jeho jídelní nádoby čerstvými granulemi a pitnou vodou.

Holou zadnici vystrčenou směrem ke schodišti, s bimbajícím se přirozením mezi stehny jsem pečlivě přisypával a odměřoval správnou dávku granulí.

Ano a vtom se to stalo…………………………………………………. z horního patra se přiřítil rozdováděný pes Rahim a šťastný z nového dne hledal něco, s čím by se pohrál………………..Něco, do čeho by hned po ránu zaťal své medvědí drápy.

A vlastně ho chápu, že nemohl odolat. Vždyť bimbající se přirození mezi stehny pána domu je oblíbenou hračkou mnoha živých tvorů a tak zatímco já jsem sotva stihl v předklonu zaznamenat blížící se pohromu, Rahim radostně přiskočil, mávl svými obřími tlapami a zaťal své medvědí drápy do té báječné chlupaté hračky.

Nutno podotknout, že ač nejsem jako Rocco Siffredi, jsem hrdý otec tří dětí a tak bylo do čeho zaťat.

„Aůůůůůůůůůů“ Zaječel jsem na celý barák, zřejmě v neblahé předtuše hlasem už minimálně o dva tóny vyšším a prudce se tou náhlou  bolestí vzpřímil a ……………………………v tom mi ruplo v zádech a ozval se pradávné prokletí rodiny Vlků zcela přízemní Hexenschuss.

A tak dnes ležím………………… jsem zraněn na těle i na duši, dole to pálí, nahoře to bodá a já nemám ani odvahu ani dostatek pohyblivosti, abych vzal to obrovské vypouklé zrcadlo a zkontroloval způsobené škody.

Jedno vím však jistě. Framykoin bude příště zřejmě mnohem lepší medikament než vlastní moč.

31
Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na
Martin Braun

Tak jsem k onomu článku napsal komentář a jestli se Boháček nasere nebo ne je mi úplně jedno. Ta věta nebyla reklamou ani omylem a to vše je z mého pohledu jen osobní nevraživost, možná i pomsta. No každopádně už delší dobu mi idnes trošičku hýbe žaludečními šťávami. Nejen kreténi v diskusích, jako Řezník a Petřík ( no ten u vás perlil) ale celkový systém fungování blogu. Asi jsem dnes trošičku nevrlý, protože poté, co článek na který jsem byl dost pyšný a dal jsem si na něm záležet nemá ani 500 přečtení, tak si říkám, jestli to má vlastně… Číst vice »

Tomáš Vodvářka

Ahoj Davide, tak jsem si počkal nějakou dobu, abych si štrejchnul u Tvého článku na blogu idnes. A – jak se dalo předpokládat, nihil novum sub sole. Do diskuse se vrhli někteří naši známí, v čele s rudým komisařem z Boskovic, který je zřejmě nalepený na blogosféru jako vosa na medu. Musí to být pro něj hrozné, on by tak rád umístil svou frustrační metastázu i tady a ono to nejde….tak aspoň pomlouvá, že je to tady vulgární (má na mysli jediný článek, kde celkem objektivně popisuješ paní MUDr. Moudrou). Přidala se i osoba Černá, která taky nemůže vydýchat fakt,… Číst vice »

Radka Kielbergerová

tak někdo se nezmění nikdy…ono je dobré si dotvořit obraz o atmosféře ještě u Karla Ábelovského, to vychovávání na skle baví. Držet ústa, nechat si namočit na hlavu nepravdou a zase si neodpustit, jak mi někdo neplní vášeň mého čtení, nemám tyto blogy ráda…změnil ses…posmívání v návratu…vyhrabávání. Jinými slovy, těš mě, nestěžuj si, neobtěžuj, jsi jako malý – nech si vše líbit. Kolikrát si právě tito vyřizují své pocity na skle bez noblesy poněkud mlčet, koikrát rozjíždějí kritiku v diskuzi, kde se neslušně baví o někom v jeho diskuzi bez něj a mluví jako idioti jakože mezi sebou ale aby… Číst vice »

Šárka Medková
Šárka Medková

Milá paní Kielbergová, když už pro tebe nejsem Šárka, ale jen Medková.
Pouze jsem si dovolila napsat Karlovi, že blogy o jiných se mi nelíbí, tudíž se dopustila názoru, že se mi něco nelíbí. Tyhle přestrkovánky mezi blogery mi přijdou trapné a nedůstojné.
A nemám se fakt za co omlouvat.
Hezký den.

Radka Kielbergerová

Šárko, neomlouvej se. Nemám nejen tvé mravoučné nástupy u tvých jindy hurákámošů, co by kdo měl, ráda již dlouho. Přijde mi velmi divné, nepoužívat maily. Mohla bych vyjmenovat, kde jsem za tu dobu zažasla, jak tvůj kamarád je náhle cílem peskování na skle. Nesnáším to zvláště tehdy, pokud existují možnosti za oponou. David tomuhle udílení rad a kárání mnohokrát nebyl ušetřen mimojiné ten ansámbl žen je širší – a mezi chlapy Kroupu a Kábela bych se nepletla, je to chlapská věc!!! Je mi líto přihlouplých schovaných plus si na někom dokázat „správnost“. Zvlášt když je poškozený, když má právo být… Číst vice »

Adalbert Kolínský
Adalbert Kolínský

Správně je: „nihil novi sub sole“ (nic nového pod sluncem).

Radka Kielbergerová

Ahoj…takže, víme, oč jde…dobrá sonda. I já se nachytala. Nikdy nebude líp. Nikdy. Ubožáci zůstávají, dobří pochopí. Paradoxně mne potěšil pan Nožička. A jak ti radí. ..Udělala bych všechno možné pro to, hrát tu hru na hraně. Říkejte mi Otakar. Vyprávěj o sobě a piš o tom, co žije Otakar. Kašli na Davida a zamotej se do Otakara…on…Když to dotáhnu, člověk píše o práci skoro vždycky. Nebo to ze sebe vytřepe často…A ač tobě z toho ta reklama čouhá, čouhá…a i jak mám…měla jsem nesmírně ráda Jana Jílka,a zrovna nyní je to rok, co umřel,čili je to trochu blbé uvádět,… Číst vice »

Vladimír T. Gottwald

Nechci se do toho příliš zamotávat, ale když propukla na blogištích iDNESu ta savonarolovská hysterie proti reklamě a sebepropagaci, měli jsme právě s Jenem Jílkem docela prdel z toho, že my dva bychom tam vlastně žádné blogisko publikovat ani nemohli, protože o ničem jiném než o tom, čím se živíme, skoro nepíšeme (a to jsme dokonce jednou pracovali i spolu a na spolupráci druhou už žel nedošlo).
No, a letos už tam nepíše ani on ani já…

Radka Kielbergerová

bingo!!! to je přesně ono. Začínám se bát sama sebe, že se do téhle už vskutku pošahané demagogie pustím. Já si tohle rozrýpnout myslím můžu i dovolit. Protože všichni vědí o tom, jak on mě – vlastně neposdtatnou ženskou, bral, jak se dokonce i mými některými větami a myšlenkami inspiroval, jak hrozně mě bolelo že odešel – že mě lákal k setkání, a tak tu vzpomínku jsem mu napsala a ty lidi, aby mu na zádušní mši šli, jsem nějak zpunktovala. Psal o práci pořád. O čem má člověk doprdelovic psát? kde se berou jeho postřehy? proboha!!! Kdyby zrovna JJ… Číst vice »

Radka Kielbergerová

když my přijdem… ježišimariapardon

Vladimír T. Gottwald
Radka Kielbergerová

bezvadné…tak hned vás člověk víc objeví:) děkuju moc…nějak jsem toho 28. září po mši neměla odvahu se vetřít na to divadla té jeho herecké party na to předstvení večer… no, ted mě to mrzí o to víc…

Vladimír T. Gottwald

Určitě by to stálo za to, ale na tom představení bychom se nepotkali. Já s Jenem hrál jinde, v seriálu ČT. ;o)

Vladimír T. Gottwald

Á propos, prý jsem jeden z mála, komu se povedlo Honzu vyfotit, jak se směje. – To jsme se sešli zas na jiné akci, tuším snad na knižním veletrhu:
https://tinyurl.com/jilekjan

Vladimír T. Gottwald

🤞
Sice se směju, ale nepřipisuj to prosím mé škodolibosti, ale svému literárnímu umu!
Hlavně nám vyzdrav a nezhyň, momentálně jsem totiž víceméně plajte, a neměl bych na obstojný důstojný věnec!

Martin Irein

Výborný příběh, navíc skvěle vypointovaný a dokonale prošpikovaný typicky vlkovskými průpovídkami, které Ti, milý Davide, a přiznám to bez mučení, naprosto veřejně závidím. Osobně jsem se čemukoli psímu vyhýbal do té doby, než přišla dcera s maltézáčkem č. 1 a postavila mě před hotovou věc. Bez ohledu na to, že jsem si vymínil, že se to zvíře ke mně nesmí přiblížit na méně než 5 m, si mě ten chlupatý mrňous nakonec získal a účastnil se i legendárního srazu ve Svitavách před 3 lety. A v současné době mi už měsíc a půl dělá společnost maltézáček č. 2, tentokrát ovšem… Číst vice »

Jan Olejníček
Jan Olejníček

…odešel jsem, abych mohl zůstat slušným člověkem.
A je tam zpátky🤔

Tomáš Vodvářka

A to máš štěstí, že Rahim nemá harémový výcvik, tedy řešení výskytu penisu v těchto ryze ženských prostorách jedním hryzem. Nicméně soudím, že jsi na nějakou dobu vyřazen z provozu a veškerou energii věnuješ Gruntu. Vše zlé je k něčemu dobré.

Dáša Stárková

ty nejsi Vlk, ty jsi -ůl… Jsem se kvůli tobě pobryndala kafem. Jinak na záda suché teplo, na rány chladit vyplachovat například třezalkou. Ty víš jak si zpříjemnit život 😀