Tomu sdělení začínám rozumět

…tomu, jak před Bohem jsme si všichni rovni…jak je spravedlivý
Víte, drazí, mně by se vážně chtělo psát už zas něco veselejšího, ale – notak aspoň se třeba vypíšu. Budu – a to Ti, teto, přísahám, dobře volit slova a jsem si vědoma, jak je neuctivé Tě hned prodat…ale Ty mě máš ráda a: Je to moje vyrovnání. Nojo, mám v sobě teď nějaké ty prášky, přiznávam to na plný čáře… Abych totiž létala, a tak ještě aspoň malý kus letěla nahoru s Tebou…

Viděli jste všichni novorozence a žasli jste nad tím sdělením?  Že jak je podobný mámě a celý děda, když  vy vidíte jen tu pomuchlanou tvář, devitiměsíčním omezeným prostorem srolovanou. Notak nějak přikývnete, nechcete to přece kazit…ale v duchu natvrdo: Jsou a jsme všichni stejní.  Jako by Bůh chrlil stejná narozená mimina. Když v tom tématu udělám odbočku lehčího krému- Einstein neměl až tak jiné rysy, když se za účasti a práce rodičky i Boha vydral na světlo, než jak podobně vypadal takový nějaký Pepek Vyskoč. Pánbů ale vetknul kamsi dovnitř to všechno dál, co životem rozkvete. A co nás činí Námi.

Když jsem za tebou v týdnu jela – nojo, lán celé naší země, a trochu se modlila, at tě stihnu(a já to stihla), bylo mi před dveřmi toho smutného pokoje kývnutím naznačeno, at se připravím…

Nejsi první, zaplaťbůh nejsi první…a tak jsem kývla a zavrtěla hlavou, že JSEM připravená. Že tak Nějak vím…

Nebudu tu vypisovat, co jsme my dvě všechno stihly. Si říct. Ty mně už jen očima a taky rukama…a na tohle já nikdy nezapomenu…a já Tobě slovy.

Pánbů nám vtiskl podobu. A já vím, zase po nějaké době smutně mám potvrzeno, co to je, že před Bohem jsme všichni stejní. Bůh nám ji totiž na konci bere a staví nás do stejné pozice, kde jsme rázem stejní…Jak na začátku, tak vlastně i na tomhle konci.

Já vím, že se o tomhle nahlas nemluví. Že je to jakoby morbidní. Ale posunuje to člověka nakonec nějak dál. Protože najednou je jen to ticho a to strašné odečítání vteřin a jsme jen my a Ty… a v rukou ty všechny příběhy a láska a srdce. A vzpomínání na smích a na to duševní pohlazení být semtam spolu. A tohleto je nad Boha. Na tohle totiž ani Bůh nemá. I s tou svou poctivou zlodějnou, co se té naší podoby týká.

Jsi, teto, moje spojnice s mojí dávno odešlou babičkou, Tvou sestrou a mým dětstvím…Jsi moje spojnice s krajem východních Čech, kdy ten kraj západní rokycanský ve mne formoval toleranci k Romům a gayům a celoživotní lásku ke kolu a ke stromům a ke kreslení a k vědění… a kdy ten východní, Podorlicka a Dobrušky a České Skalice a Vamberka a českobratrský Kunvald s lípou před čtyřmi sty lety Bratry oštípanou pro ratolest na památku v emigraci, kraj objevený trochu déle, ve mne zas formoval lásku k těm ryze zdravým pravým vlastencům, jakými ti s východními Čechami spojení byli. Je to kraj, do něhož se vpíjím jako do lásky, kde se ocitám blíž Komenskému, F. L. Hekovi i Němcové, kdy omilostním zneužitého Jiráska a kdy najednou v tichu svatě ctím magii náboženské víry a kdy chápu Boha právě tady bez nějakých ALE. Zkrátka tady na východě nějak mnohem líp.

A protože jsme si rozuměly a i v době, kdy jsem Ti tiskla ruce, Ti tam na zeď pověsili tu Tvoji rodnou chalupu u solnické strouhy – co jsem si tam jako malá přes ty malinké jezíčky pouštěla lístky lip a jako holka velká pro Tebe pak kdysi namalovala tuhle Tvou východočeskou roubenku jako olej, vzpomenu a prodám hrozně ráda slova, která jsi ještě v 85 letech tak krásně říkala mým dětem. Oni měly podepřené bradičky a do těch Tvých slov se vpíjely. Spojovalo nás – k Tobě úcta – to dá rozum, ale všechny dohromady nás i to nezměrné srdce ke krajině a její proměně v historii, naší přítomnosti v historických stopách předků a poctivosti v přístupu a lásce k ní…jako ke kulturněkrajinnému dědictví.

Myslím na Tebe, teto…doputovala jsi už do krajiny Boha? Teto moje, ať se Ti tam tedy líbí…

https://www.solnice.cz/evt_image.php?img=670

„Poutníče, jenž kráčíš po této stráni, věz, že jdeš po břehu Dlouhé strouhy, dlouhé tokem, dlouhé věkem. 700 let je tomu, a snad ještě více, kdy pán hradu v Solnici, neznámého jména, vytesal v tvrdé opukové skále koryto, do něhož svedl část vody z řeky Alby, pro bezpečnost a potřebu hradu i vesničky pod ním. Dílo na onu dobu mistrné!

Hrad zmizel, Solnice několikrát změnila jméno svého pána, zanikly bouře četných válek, jichž ozvěnu odrážely tyto skály, místa vymřelých generací ujala pokolení jiná, než i ta vymřela, jen Dlouhá strouha, pamětnice událostí radostných i zlých, žije podnes, proudí, jako proudila před dávnými věky pro radost i k užitku nynějších.“

Okrášlovací spolek v Solnici… (Dlouhá strouha na řece Bělé)

Moje teta Maruška odešla dnes v noci ve věku 94 let.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články