Den v nekůži

Je Jany. Jméno nějakých mých kamarádek, hlavně však naší sousedky. Paní Jany. Svůj svátek má navždy spojený s mojí tetou, za níž šla na kukandu, jak je. A našla ji takovou, co činilo moji tetu celý život tetou. S knížkou v ruce. V křesle…bez života. Je tomu právě devět let.

Vždycky váhám, jak paní Janě popřát. Jestli jí vůbec k svátku popřát a většinou přeju se zpožděním. Aby se věc nepřipomínala a ona si svůj den s rodinou nevzpomínkově užila. I díky systému rozloučení nerozloučení s tetou, tahle věc ve mně leží s velmi pomalu naplňovaným smířením. Někdy mám pocit, že to už nějak zpracované mám. Sedm let jsem si k hrobu chodila pobrekávat a jen přes slzy čučet do křížů přede mnou a pod korunami stromů si „u tety“ povídat nahlas. Jako ty paní ze hřbitovů, co chodí v podání Marka Valička vychvalovat sedm let Vaškovi na pravdě boží jeho oblíbenou držkovku , co „byla dneska“.

Teta pro mne strašně moc znamenala. Pravda, „strašně“ mě fackuje ve chvíli, kdy si uvědomíte to poslední, co vám člověk říká. Když si to spojíte s naprosoto jinýma očima, kterýma se v tu chvíli na vás kouká, a vy máte přesto práci a práci a děti a týden napěchovaný a jo, já přijedu a určitě a brzy…a před těma očima uhýbáte těma svejma, protože vás šlape den, co má čtyřiadvacet hodin a děti, co jim neni tak moc… a asi víc psát nemusím. Některé věci prostě dva tři týdny odkladu nesnesou a tohle byl ten případ.

Vždycky na tom hrobě vzpomínám, na moje vyběhnutí nahoru do patra, kde na mě čekala podomácku dělaná čokoláda, vždycky slyším ráno ze svého pokojíku „půdičky“ a té mojí pérovací nemocniční postele, která jinak nesla tři čtvrtě metru péřových duchen a polštářů zakrytých hačkovaným přehozem z kordonetky z fanatické dílny háčkování mojí babičky – vždycky když hladím kamínky na hrobě, slyším ten ranní zvuk otáčení starého dózického klíče dveří  záchoda na chodbě a pak vykňučené přištěkávání Bojara a vrznutí dveří dole a tetino – no tak běž..utíkej…A pak už jen vůně krupičkové kaše k snídani a tetinu rázovitost v kuchyni a štěkot ranního osvobození na všechny ty kámoše kolem, hafani: Dobrý ráno. Vzpomínám na tetino nahlas rozplánovávání práce a tetin život v nezastavení. A pak život ve větším zastavení, kdy prababička umřela, pak ještě větší zastavení, kdy babička a její máti odešla, a pak převelice nutné a mnou vyprošené zastavení cigaret a taky čím dál víc pár nemocnic. Kde tentokrát nebyla jako ta celoživotně šťavnatá a objemná, pro všechny jako hromtěleso nepostradatelná, sarkastická a veselá ženská typu Laďka Kozderková, ale kdy byla už jako čím dál častěji pacient… a Vlasta v důchodu, co přečetla teď už ne tři knížky za tejden, ale co jich přečetla za tejden devět a co dělávala jako vyhledávaná extratřída laborantka ty zuby semtam na prosby někomu doma… A to jako pro nás všechny utajený pacient s dost pochroumaným srdcem, které ji před devíti lety zradilo.

Bylo by toho spousty. Kdysi, když jsem trochu začínala psát, chtěla jsem se z toho vypsat… a pod jedním názvem vlastně napsat knížku. Jednomu kamarádovi se to líbilo…mám z ní jen úryvky a jsou v jiném prostoru. Ale musím říct, že když se mám nějak prezentovat, sáhnu právě k nim. K tetě, k bolavě krásným cikánským dušičkovým Rokycanům, k mé nejlepší „rokycanské prázdninové kamarádce z Prahy“, Romanovi, který nebyl tak úplně klukem, k zpívajícím Romům, ke kresleným princeznám a Jindřichům a kolu, protože dodnes miluju kolo a miluju kreslit. A tohle obojí, to mi předala a tohle mě naučila moje teta Vlasta.

Janám přeji vše nejlepší. Je to jeden z mých nejtrpčích svátků, Vy Jany za tohle nemůžete. Jak říkám, dosahuji snad smíření. A dosahuji k tomu, že budu ráda se právě tady z tohoto semtam ještě více vypsat. Spiklenecky mrkám na Tomáše, kterému se za nepovedený blog – a bratru vskutku zbytečný, jen zkrátka vedený strašnou lítostí z jednoho textu – dodatečně omlouvám.

…Kde jinde psát a nadechnout se…když moje teta leží třicet metrů od paní Věry Bílé a já to mám vůbec „podivně“ nastaveno…Myslím, že právě díky mému dětství, sečtělé a znalé a boží nadvěcácké tetě Vlastě … a vstřebávání toho všeho, o čem čtete výš – myslím, že snad ne zas tak špatně:)

Krásnou neděli a děkuji všem za čtení.


 

 

 

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Michaela Klímová
10 měsíců před

Taky jsem měla tetu Vlastu. Pojí se mi s létem, přívalem smíchu a energie, vůní rybízové šťávy, chutí angreštu poprvé, hvízdanou melodií Waldy Matušky „Mám tam boudu dřevěnou“… a čerstvě ustřiženou růží, ke které jsem nevěděla, že mám přivonět, když mi byly tři – fotili mě. Taky odešla brzy, protože ty děti na klavír prostě musela doučit… i když jako zdravotnice tušila. Hýčkám si, co mi dala.
Krásný článek 🙂

Michaela Klímová
10 měsíců před

🙂 Introverti by měli publikovat povinně… jak se kreslí to srdíčko?

Michaela Klímová
10 měsíců před

♥ 🙂

Tomáš Vodvářka
Admin
10 měsíců před

Marek to pode mnou vystihl lépe, než bych to napsal já. Věřím v setkání, že někde někdy to bude fajn.

Marek Valiček
10 měsíců před

Tyhle pořád nevypsany smutky… to znám setsakra dobře. Ale zmírňujou se a člověk se s nima dokonce začne i přátelit. Přátelství se smutkem je jako pytlík bonbónů. Každým odebráním z pytlíku narůstá smutek, že to brzo skončí. Ale ta slast při cucani… Díky za hezkej text a pěkněj zbytek Janí neděle.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial