Na smrtelném leknínu aneb groteska jako cesta. K lecčemu

Před sto dvaceti lety změna století posunula veškeré umění. A to hlavně v otevření odvážných témat a v prostředcích jejich sdělení. Film, zatím němý, k těm novinkám patří a k němu i groteska. A k ní v povědomí asi nejvíc Charlie Chaplin. Mohli ho praštit dvacetkrát pánví do hlavy, mohli ho něčím přejet a my to chápeme. A nepohorší to. V současnosti, po stu letech, jako bychom nadsázku nedokázali přijmout…

Netřeba jmenovat všechny ty němé hrdiny semtam s nějakou slzou- kdy my se těm slzám smějeme i se nad nimi dojímáme, kdy ty smolné figury s účesy „amerických postřižin“, co po sobě nechají hodit dortem, vajíčkem a  nechají se udeřit k nepřežití, litujeme, ale ono se nám to líbí. Jakož jim fandíme, když dokážou skákat z vagónu na vagón a zachraňovat vlak míli před koncem kolejí, co je jim ten konec jako z udělání nad propastí. Frigové i Laurelové, Voskovci i Werichové jsou fenoménem, co každý známe. A všechno v jejich příběhu přijmeme.  Včetně násilí, které vnímáme, že je „jako“. Groteska, ať je násilná a je tohoto typu, nevadí. Dokonce chápeme, že v ní fungují docela jasné věci dobra i zla, šméčkařiny a poctivosti a  vlastně slušně nastavená pravidla, kdy to „nějak“ dopadne. Literatura, co to bere cestou grotesky, to má evidentně těžší. Sešněrovaná tím nejprudérnějším, tedy devatenáctým stoletím plným patosu, zvyklým na uměleckou a národnostní návaznost na dědictví otců, si na přetahovanou s mladým a naprosto novým médiem značky film tak docela troufnout nemůže. Aspoň ne v Čechách, kdy se věci berou v téhle době tak vážně, že vadí i Hašek a jeho Švejk, kdy je Váchal s Ladislavem Klímou čistý rod bláznů a kdy i borec, leč tehdy mlaďas, Čapek bojuje se zaseknutým všelidovým myšlením se svým -sice negroteskním- Loupežníkem. Voskovec s Werichem, co kopírují Karla Chaplina-jak mu říkají, mají situaci lepší. Filmy se líbí. Jejich skeče se líbí moc.

Jak  pozoruhodné ale je, že rozkošné grotesky s ustřelenýma rukama milence v radostném běhu hájem – Váchalův Krvavý román, Klímovo Utrpení knížete Sternhocha, slavný nadčasově politický Jarryho Král Ubu, všichni autoři v životě v počátku století a té doby, se nějak ne a ne dostat k adaptacím. Zkrátka desetiletí správné socialistické kultury tyhle věci nedělalo, bohužel.  Popravdě a poctivě – Masaryk Švejka taky nebral. Pro nový stát to bylo umění a sdělování, co podkopávalo čerstvě zrozený stát, a tudíž národní vážnost. Věci bohatství uměleckých vyjadřování jsou někde desetiletími poztrácené, jen žít z V plus W je málo, a škoda, protože právě černá groteska, nebo chceme-li groteska, má svým sdělením dar vzbudit v nás věci velmi dobré.  Při jejím pozorování totiž prožíváme věci v poctivém úšklebku. Jako Fiona, když při závěrečné známé fiestě jako při spartakiádě rozšafný dav vyhodí tělnatého Shreka do vzduchu a on padá na miniaturního bílého pejska, jehož konec se letem zlobra právě pečetí.  Nebo kdy je nám stejně trapně, když žabák král na smrtelném leknínu čtyřikrát v sípění umírá a kocour pronese po druhém umření řeč.

Mohla by nás těšit doba, která přináší svobodu vnímat grotesky dnešní, nové. Jenže nejen u nás grotesky nemají tak zcela na růžích ustláno. Bárt Simpson se tlemí nad ičiaskrečiovským leptáním až na kost, aby Milhous zatím při zorbingu zřítil americkou vlajku u školy na stožáru a při výstupu z balonu ji pozvracel, Bártovy tety samopalem vyřídí objednávku, jakož v South Parku slyšíme, že do bazénu nedejbože chodit s prvňákama, protože do něj nachčijou…A americká i česká společnost se chvílemi dozví, že právě tyto seriály podněcují špatnou psychiku i nenávist a nesnášenlivost a že mohou znamenat, že někdo vezme zbraň, protože  tady viděl násilí a vulgarity.  Společnost jako by žila v překypující vážnosti a odmítala hledat to, co i takto zjevená věc do života vnáší a že to stejně jako kdysi u Chaplina nemá s opravdovým násilím a nevraživostí nic do činění. Ostatně mnozí spisovatelé říkají – mám v knize násilí. Koketujeme.li s ním dneska běžně, já ho chci dostat do obýváku, aby si to člověk dobře rozmyslel.

Jenže i když toto ponecháme k širší diskuzi a budiž, nelze nevidět jak  bereme sebe i dost věcí příliš vážně, neumíme se moc smát.  A dáme na první dojem. Grotesky dneska jakož i kdysi totiž mají v popisu práce nejen bavit, ale vyzrát také nad našimi osobními strachy právě zjeveným jakonásilím a smrtí. Tím, že je pojmenujeme, že jim dáme tvář a že je zjevíme v připojení legrace. Zdá se to absurdní, ale tyto systémy mají lepší dosah na naše nitro, než ona vážnost. Vzpomeňme Chaplinovy strasti. A … o žádné extrémní zvrhlosti autorské osobnosti se nejedná. Vezmeme-li právě Chaplina, svými groteskními filmy vnáší dle kritků vůbec jako první do kinematografie ty opravdové lidské hodnoty. Mimo jiné nám Čechům po válce přispívá na památník v Lidicích. Že chtěl režírovat Dobrého vojáka Švejka a také Fuksova Pana Theodora Mundstocka, židovskou tématiku, se o Charlie Chaplinovi možná moc neví, ale je to tak. Druhá světová  válka zamotala s lecčíms.

Grotesce, chytré a nepodbízivé, filozofické a bodře nepřisprostlé se u nás  moc nedaří. Jako bychom si některých dědictví nevážili a v celkovém přijímání věcí se ocitali s kolikrát protivnou patetičností sto let zpátky. Přitom smát se je lépe vědět.

Pro hezkou neděli osm minut smíchu. Tři krátké kusy od Terryho Gilliama, režiséra filmů Dvanáct opic, Král rybář, Monthypythonista. Věc stará asi padesát let, ale moc hezká…zvláště ta třetí, i když vánoční a v květnu.. snad nevadí.  Dobrou nedělní náladu vám všem.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články