Na pomník se dá i šlápnout

Bylo babí léto a město žilo festivalem. Seděla jsem u venkovního stolku vinárny, kam ráda zajdu, a užívala si čas odpoledne a pohled na novorenesanční divadlo, na synagogu, což se neomrzí. Zazněl klezmer a kluk vedle znejistěl…

Hrozen, co se z oblouku pěší zóny vyrojil a co měl za chvíli zastavit právě u jeho stolku, znejistil popravdě nás všechny. I když se to v tenhle čas čeká. Je ixtý divadelní festival a město si zvyklo na všechna překvápka na ulici, na performery, co vyzvou na podívanou do parků a na náměstí a přepadnou bez varování kdekoho, co jde kolem.

Po kočičích hlavách jdou vprostřed hroznu dva. Jdou zmateně za zvuků protivně vtíravého klarinetu, muž a žena. Ona v závěsu, oblečení čtyřicátých let. Oba v rukou hnědé kufříky, ona šatičky, střevíčky, oba dobové klobouky na hlavách, on kulaté brýle. Oba se za té trhavé melodie zmateně točí v kruhu, cupitají, otáčejí se zase klaunovsky zpátky, koukají vzhůru, spěchají a radí se, pak zas po dlažebních kostkách pokračují o dva metry dál. Pak si dají stop a rukama cloní pohled vysoko vzhůru, jako by hleděli do nejvyšších oken – tam to musí být…tady asi bydlí, anebo koukej na ten krásný štít, na ten dům… A dav kolem tuhle zvláštní pantomimu sleduje a mobily v pohotovosti a nohy za těmi dvěma v zvědavém postupu: co se bude dít dál? co z tohodle bude…? A pak stojí všichni najednou kousek od našich stolků u zdi téhle vinárny. Klarinet ztichne a ti dva se zadívají. Zpomalí, popojdou pár kroků a oba se sehnou. Muž si pomaličku posune brýle, žena tváří prodává něžné ticho, tajemné zaváhání… dav natahuje hlavy: Co to dělají? Co je zaujalo?

Mladík u stolku vedle polekaně uhýbá nohama: tak to se vážně přišli podívat sem a na moje nohy? boty? kouká pod ten stolek, kouká si pod nohy a ničemu nerozumí. Pak se pár v pantonimě ťukne do čela a za zvuku svižné židovské melodie, co se ozývá kdesi utajeně za nimi, odkládají kufříky tady přímo před námi a jako za bůhvíjakým cílem si to metou cestou dál… Jen nějakých třicet metrů. Tam žena nakoupí v květinářství chryzantému a oba i s davem a tou kytkou v mužově náručí se vracejí. K mladíkovi, co se z židličky dávno v šoku zvedl a teď tu vyděšeně stojí. Kladou „mu“ k nohám květinu…malé obřadní ticho. A pak se i s udiveným davem, z nějž se dost lidí utrhne – Vidět! Vidět tohle zvláštní místo s květinou!! vidět proč? –  se zase sunou i s klezmer tóny ti dva podivíni dál.  A s nimi někteří  s maličko pomotanou hlavou.

Usmívám se a je mi blaze. Usmívám se na toho mladičkého baleťáka, co ho trochu znám a co je vyděšený. „Bože, tak já sedím u nějaké zlaté dlažební kostky, nevíte, co jsem udělal? Je něco špatně?“ S vínem přisedám. A vysvětluju. Tuhle krásně vymyšlenou věc, ten takzvaný Stolpersteine.

,,Ježiš, tak to se omlouvám, já vůbec nevím, kam jsem si sednul…mě to strašně mrzí…“A  já kroutím hlavou. Sklání se k „zlaté“ kostce a čte jméno… židovské. Někoho, kdo tady v domě nad naší oblíbenou vinárnou v nějakém bytě bydlel, třeba to byl celý jeho dům… Sklání se tenhle právě poučený kluk a dělá přesně to, co je cílem. Aby se to židovské jméno vidělo a přečetlo a aby se stalo aspoň chvilkovou výpovědí: Tady jsem býval, tady jsem žil. A tak jsem se jmenoval. Svítivá mosazná malá vyrytá kostka, zasazená v chodníku, po kterém chodíte a po té kostce šlapete. Máte o ní vlastně zakopnout.

Známý projekt německého výtvarníka Guntera Demniga srovnávaný s těmi velkými kvádry berlínského památníku holokaustu. Co je důstojné a člověku bližší? Projekt Stoplersteine mám za jednu z geniálních výtvarných koncepcí neokázalé pocty obětem, co se nevnucuje pompou, ale která je tu nenápadně s námi. Můžeme se sehnout, přečíst. Poklonit se tím. Nebo ne a jít dál. Jen ta blýskavost zlata dává vědět, že zlato je něco, co nepomíjí. Faraónové o tom věděli své… tyhle destičky jsou z mosazi. Tím čtením vracíme zemřelého domů. Mám za to, že nějak líp. Než do monstrózních pomníků, co si často hrají na nejopravdovější poctu, neboť… Veliké.

Pomníky pro lidi a za lidi stačí klidně malé. Dobře vymyšlené v pointě, kde najdeme víc vrstev sdělení a každý i osobní prostor pro způsob svého meditačního zastavení. Daleko důležtější než velikost je totiž popsaná pravda, co vchází do učebnic. A co hlavně neprošla úpravami. Je víc než kus velkého bronzu, co v skutečnosti osobního neřekne skoro nic. Pomníky spíš stavět malým mořským vílám. Hladit rukama a budeme věcem blíž. Hladit malého Hurvínka i s jeho taťuldou, zastavit se spíš u skřivánka Milady Horákové, kde je ten malý ptáček symbolem jednoho z nejdůležitějších pojmů: Svoboda, a  jestli chceme něco opravdu velikého, čeká nás králik v Norimberku.

Je to skoro sedmdesát let, kdy nám napsal pár slov Albert Einstein. Abychom své vlastní lidi nevinili z vlastizrady a nebrali jim život. Dnes se za demontáž pomníku, co v sobě popravdě nenesl nijak osobitě smrt jediného padlého kluka, ozývají slova, jako se k Miladě Horákové a těm ostatním nesla tenkrát. Když jeden starosta vyjádří malým neokázalým výtvarným dílem poctu věcem, co se skutečně historicky nedají přepsat a co jsou ale lidem v místě osobními a blízkými, někdo na něj volá jako ti před sedmdesáti lety a další potřebují bohužel zas dílo velkých rozměrů.

Jak vidno, po památníku se dá klidně i šlapat a může mít jen deset čísel. Nejdůležitější je slovo. Smysl pro pravdu a zvlášt chuť leccos o pravdě zvědět. A pak malá osobní zastavení. Chceme-li. A pokud jde o jednu podivnou řeporyjskou tyč? Ne náhodou je tu zmínka o nepříjemných věcech starých sedmdesát let. I ta tyč je bohužel součástí. Je jakousi nehezkou a pomníkem zjevenou pravdou o našem trochu smutně neposunutém národě.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stolpersteine

0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
11 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
David Vlk
8 měsíců před

Já tě prostě rád čtu.Jsi jiná občas těžká,ale strašně zajímavá.

Jaroslav Kvapil
8 měsíců před

S obsahem naprosto souzním a líbí se mi, jak jste to napsala, Radko. A snad právě proto mi dovolte dvě drobné poznámky. První část by si podle mě zasloužila poněkud koncentrovanější tvar. Při čtení mě rovněž rušily vaše podivnosti v typografické úpravě. Ale to jen na okraj. Váš příběh mě vtáhl.

Jaroslav Kvapil
8 měsíců před

Ale to ne. Nemyslím si, že je to těžké a složité. A marné už vůbec ne. Přece jsem napsal, že s vaším textem souzním, že se mi líbí, jak jste to napsala a že mě váš příběh, protože jste text pojala jako příběh, vtáhl. Postavit jej na kontrastu nevnucujícího se, ale o to působivějšího projektu Stolpersteine, a řvavého bezduchého monumentálního sochařství je skvělý nápad. I když odhlédneme od politického aspektu, v němž jsme zajedno (o tom se nemusíme přesvědčovat), bylo od vás velmi nápadité, jak jste text uchopila, jak jste poeticky plula k tomu, co jste chtěla sdělit, a to… Číst vice »

Jaroslav Kvapil
8 měsíců před

Jsem rád, že se nezlobíte. Pokud k dalším vašim textům přičiním nějaké poznámky, berte to tak, že v nich je implicitně obsaženo, že se mi líbí, jak píšete. V redakci jsem kolegům rovněž připomínkoval jejich texty (tam se tomu říkalo editace), ale oni věděli, že jejich práci obecně uznávám. Vlastně jsme si to nikdy explicitně neřekli, ale bylo to jasné, protože jsem si je do redakce vybral. Vám jsem to ale vysvětlit musel, protože jsme se tady sešli svým způsobem náhodou, možná zákonitou náhodou.

Tomáš Vodvářka
Admin
8 měsíců před

A to já zase mám rád snivé čtení Radky, vyžadující pozornost v každé větě. A souhlasím s tím, že projekt Stolpersteine je svým způsobem geniální.

Jaroslav Kvapil
8 měsíců před

Ale to já také, já také.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial