Doba je vážně dost zlá aneb blbost kazatelem

Venku je jaro, tak snad nebude tak zle. Ale zkusme být kukátkem a věci si trochu porovnat. Dojdeme tak k potvrzení Einsteina, že ve srovnání s vesmírem je blbost skoro ověřitelně nekonečná. Začneme třeba Frantou…

Začneme Frantou, co za ním před padesáti lety přišli, aby tu káesčé proboha svatého na nebi podepsal a funkci šéfa vzal. Protože na post vedoucího Stranou navržený diletant a blbec přidržtaška Véna veškerou dosavadní práci všech akorát domrví. Proto je tohle dodnes problematické dobře rozseknout a neudělal to i třeba z toho důvodu ani Václav Havel.

O blbci se prostě nějak vědělo, že je blbec. Šikovní a vzdělaní svým většinou nenápadným životem a i svou prací nějak kličkovali, ale i soudruzi je semtam uznávali. Pochopili, že jakešoidní štěpánovci čeledi indrovitých leccos nad malou násobilku nespočítají, že se se svou nebohatou a pouhou češtinou v navazování vztahů exportní politiky podniku, strany a státu s nikým nedomluví – a věděli to téměř všichni. I ti, co dostali na óbr zasedání na stůl chlebíček, co se nad ním třepetal asparágus u rudého karafiátu. Blbec se tušil, kolem blbce se muselo diplomaticky kroužit a doma se zavřely dveře a nikdo nepotřeboval v meditacích spravedlivého já svého pracovního kolegu blbce křísit křesťanskou láskou, že je přecejen v čemsi dobrý. Neumím vyhlásit, že doba byla vkusná, vzpomenu-li na ix případů StB přítomné na pohřbech a na dojemný příběh Petra Omelky, jehož učitele odveleli z učitelování po tragické smrti svého syna za to, že se s ním loučil v kostele. Nevkus. Ale vědělo se, že nevkus a že ten, kdo na tohle žaludek má, je blbec. Také v práci a v sousedských vztazích se semtam jeden nestačil divit, kolik toho na jednoho vytáhli z osobního života jeho samého i blízkých…bylo to hrozné, nevkusné a blbé…a vědělo se, že tohle neudělá nikdo chytrý, ale blbec. Většinou se i vědělo, v čem okresní tajemník jede vyšší ligu svého života a co zneužívá a využívá. A to jen a jen proto, že má patku leningradského kovboje, na podzim pochválí Lenina a Říjen a na jaře zamává z tribuny děvčatům, co nesou náčelníka Srostlé obočí. Že je to blbec, se vědělo, že neumí a nezná vůbec nic, taky. A taky to, že když se někdo obyčejný domáhal spravedlnosti a práva – třeba jako můj táta – a nedejbůh u soudu, vědělo se, že slušný člověk odejde zpravidla jako blbec. Když se po člověku nehezky jelo, vědělo se to a vědělo i to, že je to podivný systém zaštiťující nejen nejen Blbost. Byli v rámci blbosti a zvůle odsunovaní též učitelé, po nichž dlouho všichni neblbí plakali, protože tito měli v kostech vzdělání ještě staré dobré éry masarykovské školy a i děti poznaly, že je nahradil blbec, co se starému učiteli v znalostech nikdy nevyrovná a co to nahrazuje rozšafností a servilitou.

Byly to časy smutné, ale vědělo se. Po revoluci si řada blbců odstavených i snad oddechla, protože konfrontace jejich neznalostí všeho se znalostmi normálního světa, což se doposud dařilo držet kopanci pod postelí, byla poněkud trýznivá. Porevoluční blbec se semtam i schoulil, protože neměl jak sekundovat.

Doba se u nás v své demokracii za tři desetiletí dopracovala do podoby předzvěsti slov Havlových, že demokracie některým nevkusně nechává narůst křídla a těm, co to s ní myslí dobře, bohužel svazuje ruce.

A tak tu máme znova ty bůhvíjak schopné pro funkci a vážná rozhodnutí, zase všelijak blbě poučené, jimž nevadí cokoliv, ale vadilo by jim nemít funkci. Že vypadají na postu trochu blbě, je trend, ale dělá se, že ta blbost není pravda. Máme tu znova ty, kteří v argumentaci v občanských věcech a společenských zákonech, nemajíce jak pravdě sekundovat, znova vytahují ty nejosobnější věci, což udělá blbec… dřív se tohle vědělo. Máme tu znova dokonce učitele, kteří nic neznají, ze své podstaty nic znát tajemníkovsky ani nepotřebují, poznají to v jejich sebeobnažení všichni, ale derou se tito do právního systému a opravovali by nezávislou justici jako blbci velitelé. Máme tu nově ty, kteří nepovažují za blbé, když je na někoho spuštěný hon dokonce odjinud, kdy jde o osobní bezpečnost – a někomu tohle nepřijde vůbec blbé. Naopak. Což je prostě zlé. Máme tu pak i ty, kteří neumějí držet vkus na uzdě a jako blbci non plus ultra rozebírají smutek pozůstalých a zemřelého senátora Kuberu, nechť jsme adresní, a rovněž jako blbci komentují s usměvavou tváří všechno, porovnávajíce ho měřítkem jeho stranickosti, kdy smrt náhlá je pro ně jako blbce pouhá sranda. Dřív se tušilo, že se má mlčet… nechtít to však po některých z nedávné diskuze u blogera Marka Valička.

Doba je zlá. Slovy mistra – blbost káže doktorům – víc než dřív. Anebo nevím. Toho autora a usazení těchto slov zmiňovat nebudu. Bojím se, že by se někdo netrefil do století, kdy tenhle mistr žil, a že tahle jedinečně výstižná slova by někdo hledal třeba u Hamleta, nebo Julie nebo Maryši nebo u doktora Galéna, když se přece lékař na scéně v době smrti asi nabízí, no ne?

Věnováno především některým nevkusným diskutérům, jednomu blogerovi všerevizní podstaty svého já… a pak těm, co s blbostí neúnavně bojují.

Krásné jaro přeje Cervantes, Havel, Wilde, Hus, Markýz de Sade a Andy Dufresne. Mé geologické kladívko dorazí za pár dnů… Zatím si čtu Bibli.

…ale jsou i prostory, kde demokracie ruce nesvazuje a kde se ve vkusu v jistých věcech lidi shodnou.  🙂 poděkování

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články