Vlastně se mám fanfánovitě tulipánovitě

Náš rozpolcený docent na vejšce se nám do srdcí zapsal hlavně věčnými povzdechy -no neni prostě čas. Budu se po něm opakovat: momentálně opravdu neni. Ale dneska – tedy včera, jsem si zas ukrojila další rok z času mně tady přisouzeného, a protože to byl den vážně hezký, čas si dělám. K neděli je to fajn a pro pozdrav všem tady třeba též. A… je hezké něco změnit a něco nezměnit

Jsem srdcař na tulipány. Milovaná kytka. Láska na první pohled se kdysi dohledala s věcmi, co tu lásku umocnily. Že jsou tulipány na slavných obrazech holandských barokních zátiší, si jeden všimne, ale fascinace nabalenou informací z britského seriálu Zahrady světa s Audrey Hepburnovou mě zmámila docela. Za cibuli téhle kytky kdysi dům a majlant. Jazykové hledisko původu jména z perštiny -delbant, jako turban, a spojení s tureckou národní záležitostí květiny číslo jedna se možná ví, tohle nevím. Vím ale, že mi nikdy neříkaly nic kytky mohutné a exotické. No a vidíte, aniž mě napadlo, kolik exotiky má v sobě tulipán vyšívaný v lidových národních   krojích a vítacích vyšívaných plátnech nad dřevěným obložením dveří do sednic českých a moravských stavení.

A tak jsem včera dostala změnu. K svým narozeninám vůbec poprvé jsem dostala hvězdník amarylis. Červenobílý pruhovaný jako retro šaty z roku dvacet pět nebo jako cirkusácký stan rozmarných lét roků stejných. Dostala jsem tuhle kytku od svých dětí a změnila ve vteřině systém“jediného“. Nechala jsem se omámit, jak se tahle kytka složená ze tří obřích květů nedá odbýt a vtáhne vás tou krásou úderně jako Adéla dovnitř, aniž ty tulipány od kamarádky Evelíny vedle ve váze milovat přestanete. Dobrá zpráva- srdce mám snad ještě pro leccos nové dostatečně široké a pro to milované staré dostatečně věrné. Dívám se tu tedy od včerejška jako u vytržení ve snímání nastražené kamery, jak mi tu před očima třetí květ bujně mocně rozkvétá a neskrývám nad tou krásou a tím darováním mými dětmi dojetí. Ono je toho víc.

Mám za sebou den u řeky, kde jsme se sešly my tři z vejšky a udělaly si na zemi piknik. Ne…ty dvě to pro mne k narozeninám vymyslely. Zrovna tak, jako kdysi vymyslely po státnicích Paříž v době, kdy to vlastně nešlo a kdy to obnášelo stát se zákazníky veksláků nebo se stát semtam volem, na něhož padlo štěstí a dostal devizák. Klábosily jsme o všem, smály se stejným věcem jako dřív a nic na tom, že já jim z dosahu na dvacet let zmizela do manželství pryč a ted tu cestu k sobě hledáme zase zpátky. Vida…Něco jste měli možnost změnit, ale vlastně se stane, že nezměníte…protože lidi se taky moc nemění. Jedna z hezkých věcí v životě je, že ten, s kým si po dvaceti letech výpadku dokážete povídat a i se dohadovat, a to zcela stejně, jako když jste od něj z „kafe“ odešli včera, je kamarád asi pro vás tak nějak ten pravý. Řád jistého a známého a poznaného vlastně milujeme i s nalepenými mouchami, neb to skýtá bezpečí. Bylo mi prostě dobře…

Večer po návratu jsem se po dlouhé době posadila k televizi a pohádce, fantasy. A u toho si s dcerou při vínu lebedila nad dárky…krásným obrázkem – vystřihovánkami retrošatů, neskutečně krásnou secesní sponou brouka a Holbeinovými dřevoryty Tanec smrti v maličkaté knížce s úžasnou předmluvou, jak Holbein s postavou živé aktivní Smrti, živější než jsou v povoláních vyobrazení ti, které odvléká, jak s ní filozoficky a výtvarně nakládá. Věnovaly jsme se zas střídavě té výpravné americké pohádce a já si nabubřele jen tak tajně pro sebe říkala, jak tohle pro mne tak úplně moje káva není – nebýt té sperkostýmové a imidž podívané. Ale bylo mi stejně nějak tak uvelebeně moc dobře.

Den se měl uzavřít a uzavřel se hezky. Jak kdysi v jednom prostoru říkával terapeut Jan Jílek – věci, když to má tak být, vám do cesty šikovně vstupují nějak samy.

A tak mně, která v životě dítěte milovala dva herce – Alana Delona a Gérarda Philipa, vstoupil, ba přistál z televize do mé divácké náruče pro uzavření kruhu Tulipán. Milovaný Fanfán Tulipán. A já se přistihla, jak všem pohádkám a fantasy tou svou nafrněností na žánr vlastně strašně křivdím. Vzpomínala jsme si poctivě, jak šla v tomhle fanfánovitém filmu z roku padesát dva kolem mě dítěte ta přehrávaná hra, co cuká koutky dospělých, a já toho tam jako ti dospělí tehdy spoustu neviděla. Jak je to sranda z války a ze všech generálů, jak se učiní Dobrotivým sexuální kanec Ludvík XV., majitel versailleské obory patnáctiletých souložnic  – co by takhle krásnou Adélku Ginu Lolobrigidu v reálu v životě nikomu nenechal. Nebo jak jeden viděl Fanfána a Lamželeza jako opravdický borce, co z okna z výšky tří metrů skočí rozkročmo běloušům na hřbety a bez známek normálního chlapského poranění uhanějí srdnatě v dál. A jak jsem si jako dítě představovala, že budu mít taková krásná prsa, která tahle Adélka Lolobrigidová nosí celým filmem a někdo jako Gérard Fanfán se mi bude dívat do očí a bude mě zachraňovat. Vzpomínala jsem na dětství, upíjela víno a … rozhodla se sem napsat svůj první text. Nejen proto, že je neděle a chce to něco klidného, ale proto, že mi byl velkoryse nabídnutý prostor a já za něj majitelům moc děkuji. Pozdě, ale přece:)

Nevím, kdy to změním všecko a jestli to místo, odkud tady všechny znám, vyměním zcela. Snad mi to moje věčný motání ve změnách a nezměnách zatím odpustíte.

krásnou neděli všem a děkuji za čtení:)

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články